Dolomity 04 - zážitky

Poblíž jezera Mondsee si na lavičce vařím večeři a uvažuji, kam se uklidím na noc. Chvilku na to, co kolem mne projelo auto k nedaleké vile, přijíždí žena a se slovy:"Já jedu na bohoslužbu, ale manžel Vám ukáže kde je koupelna, kuchyň a kde můžete přespat." mne zve na noc. Prý také rádi jezdí na kole a vědí jaké to v tom nečase je... Mohu přespat v pěkné chatce na zahradě. Starší manželé mají penzion a v horním patře pronajímají asi pět pokojů. Potkávám tu také českou studentku, která přes léto pracuje v nedaleké restauraci jako servírka. Celou noc a dopoledne prší a tak si u nich dobíjím baterie do kamery a ačkoliv pan domácí odjel do Salzburku a paní šla plavat s přáteli v místním jezeře, nechávají mne ať se cítím jako doma. Mohl jsem přespat i další noc, ale protože přestalo pršet, tak jsem se kolem jedné odpoledne vydal opět na cestu.

Rieger Meinrad St. Lorenz, A-5310 Mondsee Scharzindien 190 Tel: 0043/6232 7233

Během výjezdu na Hochter odpočívám v jedné zatáčce. Je pěkné vedro a silnice má určitě větší stoupání nežli uváděných 15^o. Už se chystám odjet, když najednou do kopce šplhá dvojice na velocipedech, co se na nich šlape horizontálně. Jedou krokem a napohled sotva udržují balanc. Oni jsou však v pohodě. Zastavují u mne a tak se seznamuji s dvěma Američany z Minnesoty, muž a žena ve střední letech. Jejich výkon je hodný obdivu. Zvláště, když sem přijeli na kolech až z Čech. Jsou v Evropě na 1,5 měsíce a projíždějí Rakousko a Česko na těchto kolech. Cestou nahoru ze zastavujeme na společném obědě.

Ještě potkávám dva Čechy co jedou nalehko a jednoho na vrcholu v protisměru. Ten je stejně naložen jako já. Vlakem dojel do Chorvatska a nyní se vrací na kole dom.

Romana vidím třetí den za sebou. Nejdříve jsem si myslel, že je to stopař, ale když je na cyklostezce bez jakéhokoliv provozu aut, tak u něho zastavuji. Až nyní si všímám české vlaječky na baťohu. Vysvětluje mi, že je patnáctý den na cestě a má namířeno do Říma. Původně chtěl jít z Prahy, ale "Říp-Řím" lépe zní, a tak jde z Řípu....Co opustil Čechy, tak neměl teplé jídlo. Uklidňuje mě, že jsou ještě větší blázni a říkám si, že já tu svoji cestu v porovnání s Romanovou musím hravě zvládnout :)

Když cestuji, tak většinou rozložím svoji hotovost na více míst. Jedním z nich je i pas, protože ten mám pořád u sebe, nejsem zvyklí ho někde nechávat. Jenomže v italských kempech si ho rádi podrželi, a tak jsem jim ho nechal i s €50, které jsem zapomenul vyndat. Když jsem přišel do recepce, tak nejenom, že se peníze neztratily, ale dokonce na pasu byla přilepená poznámka s upozorněním, že obsahuje těch mých 50 euro.

Po zapomenutých penězích jsem ve stejném kempu při odjezdu zapomněl dokonce celý pas. Zjistil jsem to až druhý den v sedle Pso. di Giau. Zavolal jsem proto z restaurace do kempu Rocchetta, abych se ujistil, že ho mají a chtěl tam jet. Recepční mi ale sám navrhl, že mi ho pošle do dalšího kempu, kde se budu vyskytovat. A tak jsem ho za tři dny šťastně obdržel v kempu Camp Malga Ciapela Marmolada. poslali ho na své náklady, takže jsem nemusel ani nic doplácet. Děkuji a oba kempy mohu jenom doporučit.

Původně jsem chtěl vystoupit až na vrchol Marmolady, 3 343m, protože jsem ale vyrazil až kolem 9:30 a nikoho, kdo by měl stejný záměr nepotkávám, nejsem si jist, že na to mám dost času. A tak postupuji klidným tempem. Fotím si kytičky,...Když odpočívám v sedle Pas de Ombreta, 2 702 a na mapě zjišťuji, že bych před stoupáním na vrchol musel nejdříve ještě 300 výškových metrů sestoupit, tak váhám. V ten moment se objeví 63! letý Slovák z turistického oddílu Stonožka z Nitry. Omladinu nechal daleko za sebou a rozhoduje se po obejití celého masivu. Tak mne jeho vitalita motivuje, že se rozhoduji vrchol zdolat. Díky Vám pane z Nitry jsem to nakonec dokázal.

Poblíž vrcholu sedla Pso di Costalunga, 1 745m potkávám Libora (Igora? promiň), který vyjel jen o pár dní přede mnou a vrací se až z dalekých Pyrenejí. Já jsem zrovna dnes dosáhl 1000km ale Libor se blíží už k 3 000km. No, každý jede, jak mu to vyhovuje. Hodně šťastných dalších kilometrů...

Na lesní cestě poblíž rakousko-české hranice potkávám pár Holanďanů. Ženě je prý již 60, ale působí mladší. Vlakem dojeli k Frankfurtu a odtud jdou pěšky do slovinských Alp. V nohách mají již 600kilometrů. Spí v hostlech, takže baťoh má pouze muž. Stejně mě ale vždy překvapí a potěší setkání s takovými lidmi. Hodně štěstí....