Přílet - o prvních třech hodinách strávených převážně na imigračním a prvním dni respektive noci píši rozsáhleji v rubrice články.
Stopování-víno - Zéland je znám svojí náklonností k stopařům. I proto jsem se rozhodl poznat tuto zemi tímto způsobem. Že zde žijí milí lidé potvrdil i řidič kamionu převážející strojní zařízení na zpracovávání vína. Když jsem vystupoval, ještě mi podal plnou lahev kvalitního vína.
Bohužel jsem v té době polykal penicilín, a tak jsem ji nemohl zkonzumovat. Abych se s ní nemusel dřít, tak při projíždění přístavním městečkem Picton, jsem si lahev schoval u okraje silnice. O dva týdny později, kdy jsem po zdolání stezek Queen Charlotte Track a Abel Tasman Coastal a Inland Track odplouval na severní ostrov, jsem si lahev u silnice vyzvedl. Čekala na mne neporušená a tak jsem ji mohl vzít ke svým známým do Wellingtonu.
Stopování-karavan. Stopoval jsem v městečku Kaikoura na východním pobřeží. Stál jsem naproti čerpací stanici. Zastavila mi žena ve středních letech s karavanem. Když jsem se rozjeli, tak se mi svěřila, že mne brát nechtěla. U pumpy si řekla, že až bude odjíždět, tak se na mne nesmí podívat, protože pak by mne vzít musela. No a k mému štěstí se podívala. Po této prvotní nedůvěře jsme se dohodli, že na cestě do přístavního městečka Picton ještě zastavíme ve větším Blenheim. Ona si zajde do města a já si nakoupím v supermarketu potraviny. No a protože jsem se k auto vracel dřív, tak mi dala klíčky a zapnula plyn abych si mohl po návratu uvařit kafe. Při loučení mne ještě zvala na návštěvu jejich farmy na severním ostrově... Díky.
Stopování-mix Starý usedlík si semnou dal několik pivek v museu pivovaru Tui. Řidič vezoucí mne po "World forgotten highway #43" mi ochotně zastavoval na nejlepších místech s vyhlídkami. Celkem čtyřikrát se mi stalo, že řidič, co mne minul se pro mne zase vrátil a vzal mne. Nejdéle to trvalo Monzen z Japonska :) Díky. Dvě maorské krásky se pro mne také takto zastavily. Neměly nic moc na práci a tak, když jse mpřidal na benzín, vzaly mne až kam jsem chtěl a to vylo o dalších 60 kilásku dál. Cestou jsem si ještě udělali několik zastávek s vyhlídkami na moře.
Stopování-strach Když jsem stopoval k národnímu parku Te Urewera, velký provoz nebyl. Asi po hodině čekání za mnou zastavili čtyři kluci. Když jsem k nim běžel, tak se rozjeli a odjeli. Asi po deseti minutách se však vrátili. Nasedl jsem a za okamžik jsem, po téměř půlročním pobytu na Zélandě, poprvé začal pochybovat o kalých úmyslech místních obyvatel. Pořád se šklebili, pokuřovali trávu. Říkal jsem si, doku jsme na "hlavní" silnici, což tady vlastně znamenalo na asfaltce, tak by to mělo být v pohodě. Nechtěl jsem hned dávat najevo své pochybnosti. K mému cíli zbývalo asi 70 kilometrů. Asi po patnácti kilometrech to přišlo. Odbočují na polní cestu a stoupají do kopce. Říkám, že mi může zastavit. Řidič na to, že jen odvezou kámoše domů a pak pokračují mým směrem. Začíná ve mne být malá dušička. Proti čtyřem výrostkům ve věku 18-25 let asi moc šancí mít nebudu.
Zastavujeme na vrcholku jednoho hřebene. Jeden odchází, ale my neodjíždíme. Čekáme na něj. Kluk se po několika málo minutách vrací. A ne s prázdnou. Nese dvouhlavňovou kulovnici (?) a pás s patronama. Tak teď opravdu nevím....Otáčíme auto a jedeme zpět k silnici. Zde opravdu pokračujeme v mém směru, což ale zároveň znamená dále od civilizace. Po chvilce řidič najíždí na patníky. K mé úlevě je zde mají z ohebného plastu, takže patníky se okamžitě zase bez sebemenšího poničení stavějí. Nám se ale začínají zavařovat brzdy. Zastavujeme. Váhám, zda nemám vystoupit. Není tu ale žádný provoz, tak setrvávám. Po deseti minutách již opatrně pokračujeme dál. Na křižovatce u Ardkeen, v dálce vidím jediný barák, zastavují. S úlevou se s maorskými mladíky lučím. Oni si jedou zastřílet a já zkouším své stopařské štěstí dál. K cíli je to stále dobrých třicet kilometrů...
Na stezce-jídlo Při svém již pátém dni pobytu v národním parku Abel Tasman potkávám uprostřed lesa v polorozbořené chatce Angličana. Ten je naopak na stezce druhý den. První den s plným baťohem podstoupil náročný výstup. Aby odlehčil bágl, tak chtěl nechat nejaké jídlo v chatě Castel Rock, kde přespal. Protože je to ale proti pravidlu "co jsi přinesl to taky odnes", vláčel jídlo dál. Když mne spatřil, tak se se mnou s radostí začal o své zásoby dělit. Dali jsme si společný oběd a ještě mne vybavil na cestu....
Na stezce-orpava stanu Při putování po Caples Track mi ráno při skládání stanu rupla nosná tyč. Naštěstí jsem v té době putoval s dvěma místními mladíky a třemi Asiatkami. "Kiwi" byli dobře vybavení a tak měl i krátkou trubičku, kterou se dala nosná tyč provizorně opravit. Díky za pomoc pánové...a hodně šťastných putovatelských mil..
Na stezce-obinadlo Při putování v národním parku Tongariro jsem původně chtěl podniknout jednodenní výlet. Během tohoto výletu jsem ale potkal místní kiwi, díky kterým jsem místo "Tongariro Crossing" pokračoval po "Tongariro Northern Circuit". Bohužel jsem na to ale neměl dostatečné zásoby a musel jsem s jídlem šetřit. Další den mi maníci, od kterých jsem se již oddělil, v jedné chatce zanechali nějaké potraviny. Také mne obdarovali obinadlem, kterým jsem si na počátku mého putování mohl zpevnit bolavé koleno.
Na stezce-Krysy Při pobytu v krásné chatce "Locke Stream Hut" v národním parku Arthur's Pass, jsem si naštěstí přečetl v knize návštěv/nocležníků varování před krysami. Pověsil jsem veškeré potraviny ke stropu. Ještě před soumrakem jsem v sousední místnosti slyšel dupot. Když jsem tam nakoukl, tak upalovaly prč. V noci jsem se opravdu moc nevyspal. Nepatřím k těm, co by s nimi museli sdílet jednu střechu. A že se jim v mé blízkosti líbilo potvrdila svíčka, kterou u mne shodily.