Austria - history

Území¹⁾ před Alpami bylo osídleno již ve starší době kamenné (před 60 000 až 10 000 lety). V období mezi 800 a 400 př.n.l. se na území dnešního Rakouska rozvíjela halštatská kultura, pojmenovaná podle pohřebiště v Hallstattu (Salcbursko). Od roku 15 př.n.l. pronikali na toto území Římané, dobyli původni keltské království Noricum a vytvořili zde stejnojmennou provincií. V prvních stoletích n.l. docházelo k postupné romanizaci domácího obyvatelstva. Tento vývoj ohrožovaly germánské kmeny, zejména Langobardi, které na území Rakouska pronikaly ze severu. Kolem roku 570 se na území dnešního Rakouska usadili Avaři a Slované. Jejich panství vyvrátil franský král Karel Veliký a roku 803 připojil toto území ke své říši jako avarskou pohraniční marku. Severní část území Rakouska se stala součástí Velkomoravské říše. Roku 907 pronikli na území avarské marky Maďaři, kteří byli poraženi roku 955 avarským králem Otou I. v bitvě u Lechu. Z té doby je poprvé doložen název Ostarrichi pro toto území. Roku 976 ho získal jako říšské léno hrabě Leopold I. Babenberský. Babenberkové rozšiřovali okruh své moci získáváním dalších šlechtických panství a vládli zde až do roku 1246. V roce 1251 se Rakousko dostalo pod nadvládu českého krále Přemysla Otakara II.

V roce 1278 porazil německý král Rudolf I. Habsburský Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Vlády v Rakousku se ujala na více než šest století dynastie Habsburků. Roku 1477 se sňatkem Maxmiliána I. s Marií Burgundskou dostalo pod habsburskou nadvládu Nizozemsko. Dalším sňatkem Habsburkové získali Španělsko a zajistili si tak mocenskou základnu v Evropě.

16. století bylo v Rakousku ve znamení tureckého nebezpečí. Poprvé obléhali Turci Vídeň r. 1529. Počátkem 17. stol. došlo k obnovení turecké expanze, která byla zažehnána až r. 1683. Toto vítězství znamenalo počátek úpadku vlády osmanské říše a zároveň počátek vzestupu Rakouska k velmocenskému postavení. Na obranu Vídně výrazně přispěl finančními prostředky papež Inocenc XI., který ji považoval za podstatný moment v boji křesťanství proti islámu. Vítězstvím nad osmanskými Turky získali Habsburkové trvale nadvládu v Uhrách. R. 1699 si Habsburkové podmanili Slovinsko a Sedmihradsko. Dědičné právo na uherský trůn přešlo na rod Habsburků.

Vláda Marie Terezie byla vrcholem mocenského rozmachu habsburské dynastie a rakouských dědičných zemí. Po smrti císařovny nastoupil na trůn její syn Josef II. Pokračoval v politice osvíceneckého absolutismu, ale většinu svých reformních opatření musel ještě před svou smrtí r. 1790 odvolat.

Roku 1797 pronikly armády Napoleona Bonaparta do Štýrska a roku 1805 vpochodovaly do Vídně. V roce 1805 uzavřelo Rakousko v Bratislavě s Francií mír. Kromě jiného se muselo vzdát ve prospěch Itálie Dalmácie, Benátek a Istrie a ve prospěch Bavorska Tyrolska a Vorarlberska.

I přes veškerou snahu nedokázal Metternichův absolutismus zastavit národní, sociální a liberální hnutí v 40. letech 19. stol. Stabilita i samotná existence podunajské monarchie byla ohrožována především nacionalistickými tendencemi uvnitř mnohonárodnostního státu. Po roce 1848 zesílilo úsilí Maďarů o autonomní postavení Uher, což nakonec vedlo k vytvoření dualistické monarchie Rakousko-Uhersko roku 1867. Národnostní problémy přetrvávaly nadále a vyhrotily se v létě roku 1914 po atentátu srbského nacionalisty Gavrily Principa na následníka rakouského trůnu v Sarajevu. Atentát se stal přímým podnětem k vypuknutí první světové války. Výsledkem války byl zánik rakouského císařství a rozděleni monarchie. 12. listopadu 1918 byla vyhlášena Německorakouská republika. Název státu byl pod nátlakem vítězných mocností změněn v červenci 1919 na Rakousko.

Anexe Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938 znamenala konec první rakouské republiky. Od 4. července 1945 bylo Rakousko rozděleno na čtyři okupační zóny: britskou, americkou, sovětskou a francouzskou. Státní smlouva z 15. května 1955, kterou Rakousko vyhlásilo neutralitu, znamenala konec okupačního režimu.

¹⁾Kronika lidstva, Anopress, Fortuna Print, 1998.