Imigrační úředník mi vrátil pas. Cesta je volná. Po chvilce mě již milá úřednice v informacích směruje k ATM bankomatu. Raduji se, angličtina funguje. Po získání první místní hotovosti vyrážím najít autobus č.59. Důkladně jsem se doma na cestu připravoval a na internetu si přečetl, že je to nejlevnější způsob, jak se dostat z letiště ke Khao San Rd, kde, pro změnu, je zase oblast s levným ubytováním. Zastávka autobusu je hned před letištěm nedaleko parkoviště turistických autobusů. Červené autobusy bez klimatizace stojí bez ohledu na délku cesty B3,5 (2002).
Klimatizované již zohledňují délku cesty a stojí do B18.
Jak tak čekám na ten "svůj" autobus, všímám si, že autobusy zastavují pouze na znamení. Do autobusu se také naskakuje za jízdy. Pokud nečeká více lidí, řidič se ani neobtěžuje zastavit a jen přibrzdí.
Konečně jsem se dočkal, nastupuji a se svým velkým báglem si sedám až úplně dozadu. Lístek si kupuji u uniformované "průvodčí", jež společně s řidičem tvoří posádku každého autobusu. Míjíme "Victory Monument" a čas běží. Po více jak hodině jízdy začínám být nervózní. Ptám se spolucestujících zda jedu správně. Bohužel zjišťuji, že ne vždy zde vystačím s angličtinou. Je kolem pěti odpoledne a tak stojíme v dopravní zácpě. Děti v sousedním autobuse se na mne šklebí. I v tom svém jsem jediný bílý. Vedle mne sedí mladý pár. Snažím se s nimi domluvit. Po delší době pochopím, že jsem ve špatném autobuse a mám vystoupit.
Tak teda činím. Protože nemám žádnou kloudnou mapu města, okamžitě oslovuji kolemjdoucího vojáka v naději, že ten anglicky bude mluvit. Pospíchá, a tak jdu s ním a snažím se mu vysvětlit, kam bych se rád dostal.
Auta a autobusy stojí v dopravní zácpě a mezi nimi se proplétají všude se vyskytující mopedy. Bangkok je pověstný svoji příšernou infrastrukturou a velkým znečištěním ovzduší. Město se za posledních deset let živelně rozrostlo. Plánovaná urbanizace tu nikdy neexistovala. Pokud se chcete rychle dopravit z jednoho místa na druhé, stojí za úvahu možnost využít vodní dopravu. Čluny jsou rychlé a lístek stojí asi B16 (2002).
Přicházíme k další zastávce, když tu mě voják posadí zpět do "mého" autobusu. Celé osazenstvo autobusu se usmívá a já si sedám zpět k mladému páru, co mě pouze před pár minutami poslal ven. Asistentka řidiče si mě pamatuje a už po mně nový lístek nevyžaduje. Setmělo se. Po další hodině jízdy se konečně dostávám k Democracy Monument a o jednu zastávku dále vystupuji. Pouze přejít ulici a jsem u svého tak dlouho vyhlíženého cíle - Khao San Rd. V tento okamžik mě oslovuje mladý muž. Radí mi, ať se ubytuji v nedalekém hotelu. Není tam takový hluk jako na "vykřičené ulici" pro baťůškáře. Souhlasím, že se mrknu na cenu a pak se rozhodnu. Ten mladík mi jen z dálky ukáže hotel. Takže asi o žádnou provizi nejde. Pokoj pro dva (jiný nemají) s klimatizací, vlastní koupelnou a tv stojí B380. Říkám si, jsem v Bangkoku, hlavním městě, tak to tu budou ceny nejvyšší. Kamarádka mi říkala, že mohu v Asii sehnat ubytování mezi $(1-10). V Anchorage jsem platil $15 za dormitory. Je pozdě a jsem unaven. Na jednu noc to beru, zítra zjistím další možnosti. Protože jsem nepřišel na to, jak vypnout klimatizaci, vytahuji spacák....ach, ta zatracená klimatizace...
Ráno se vydávám na Khao San Rd a hned na začátku této ulice si mě všímá "naháněč". Ptá se mne, kolik jsem ochoten zaplatit za pokoj a zda chci i holku. Po chvilce váhání říkám B250 za pokoj bez holky (neměl jsem tušení kolik to tu stojí). "OK nejdřív pokoj a pak i holku, pojď se mnou" říká on. Vede mne do hostelu hned za roh. Nabízejí mi pokoj za B240. Říkám, že se ještě vrátím a potěšen cenou jdu ohlédnout další hostely. Nakonec se ubytovávám za B120 v dormitory kde jsme ale jen dva. Později jsem našel ubytování za pokoj pro dva, s fenem a bez vlastní koupelny a tv za B80.