Nejstarší pozůstatky lidského osídlení v jeskyních předních Alp a pohoří Jura pocházejí ze starší doby kamenné, z období přibližně před 50 000 lety. V 8.-4. stol. se ve středním Švýcarsku usadily keltské kmeny Helvetiů, které sem pronikaly ze severu pod tlakem Germánů. V dalším postupu jižním směrem jim zabránilo vojsko římského císaře Gaia Iulia Césara, které je v bitvě u keltského oppida Bibracte přinutilo zůstat na území dnešního Švýcarska a podrobit se moci Říma. Helvetské Švýcarsko se tak dostalo do římského područí. R. 15 př.n.l. bylo celé území Švýcarska začleněno do římských provincií Raetia a Gallia Celtica (později Germania superior). Po rozpadu římské říše v období stěhování národů vpadly na území Švýcarska germánské kmeny. Když se v 6. stol. dostalo celé území Švýcarska pod nadvládu Franské říše, začalo se v těchto oblastech šířit křesťanství. Byly zakládány kláštery, ze kterých vznikala významná kulturní centra. Po definitivním rozdělení Franské říše verdunskou smlouvou z r. 843 se východní Švýcarsko a provincie Raetia staly součástí Východofranské říše. R. 1033 zdědil římskoněmecký císař Konrád II. burgundské království a celé území Švýcarska se stalo součástí Římskoněmeckého císařství.
Od 11. stol. vznikala na území Švýcarska rodová panství Kiburgerů, Savojců a Habsburků. R. 1231 si kanton Uri koupil právo svobodného říšského území, r. 1240 následoval kanton Schwyz, dále Unterwalden, ke kterému se vzápětí připojil Oberwalden. V čele boje za nezávislost (především proti Habsburkům) stála města Curych a Bern.
Dohoda z roku 1291 tzv. rütlišské spříseženectví, je považována za počátek švýcarské konfederace. Uzavřely ji kantony Uri, Schwyz a Unterwalden (tzv. prakantony) tzv. Věčný spolek na obranu proti územním požadavkům Habsburků. K řešení sporů zavedly smírčí soudy. R. 1315 zvítězily tyto tři prakantony v bitvě u Morgartenu nad vojskem rakouského knížete Leopolda I. Po vítězství byl Věčný spolek doplněn dohodou o společné zahraniční politice. Postupně, připojením Luzernu, Curychu, Zugu, Glarusu a Bernu ke spojeneckému systému, vznikl tzv. svazek osmi starých měst. R. 1474 uzavřelo Švýcarsko smlouvu s tyrolským knížetem Zikmundem, podle které se Habsburkové definitivně vzdali svých bývalých panství na švýcarském území.
Po švýcarsko-habsburském vyrovnání nastalo období švýcarské expanze. Podíl Švýcarů na zničení burgundského vévodství rozšířil dobré jméno švýcarských bojovníků (v důsledku toho si papež r. 1506 vytvořil osobní švýcarskou gardu). Už od r. 1471 se Švýcaři neúčastnili říšských sněmů a své problémy řešili na vlastních shromážděních. Po uzavření basilejského míru r. 1499 bylo Švýcarsko osvobozeno od daní a nepodléhalo říšským soudům. Tím de facto vystoupilo z říšského spolku.
V rámci šíření reformace propukly mezi katolickými a protestantskými kantony kappelské války (1529,1531). Westfálským mírem z r. 1648 byla uznána nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské německého národa. R. 1798 byla přijata ústava podle francouzského vzoru (první ústava Švýcarska). Vídeňský kongres v letech 1814 až 1815 zaručil neutralitu Švýcarska.
R. 1848 byla přijata ústava se Spolkovou radou. Spolkovým shromážděním a Spolkovým soudem. Tato švýcarská ústava v podstatě platí dodnes.
R. 1863 byl v Ženevě založen Mezinárodní červený kříž. V roce 1971 bylo v referendu schváleno volební právo žen a teprve roku 1981 zrovnoprávnění žen a mužů. Roku 1986 se v zemi uskutečnilo referendum, ve kterém Švýcaři opět odmítli vstoupit do OSN.