Nejdříve ze všeho naplňuji prázdné lahve dešťovou vodou ze sudu a pomocí tablet ji upravuji. Chatka je nádherná, vybavena asi osmi palandami a stolem. Je umístěná v ďolíku na závětrném místě. Nedaleko chaty jsou z lávových hrud vytvořeny zdi tvořící závětří pro dva stany. Mně se ale nejvíce zamlouvá sluncem vyhřáté místečko přede dveřmi. Suším zde spacák a pročítám knihu záznamů, jež jsem v chatce našel. Nejvíce zápisů zde mají vedle havajců návštěvníci z Aljašky. Nejčastější postřeh pisatelů se týká výjimečnosti této hory. Nemůže existovat člověk, na kterého by hluboce nepůsobila. Působí i na mne, a to ještě zdaleka nejsem na jejím vrcholu. Je zde téměř pořád absolutní ticho. Žádní ptáci, žádní savci, žádná vegetace, ani živáček....
Znenadání se ne severním obzoru mraky rozplynuly a já spatřil sousední sopku, již zmiňovanou Mauna Kea - nejvyšší havajskou horu. Jejích vrchol je bez oblak více než 330 dní v roce. Proto je zde umístěna observatoř a několik obřích hvězdářských dalekohledů.
Se západem slunce se vzduch velice rychle ochlazuje. Noční pozorování hvězdné oblohy je úchvatné, protože široko daleko není větší zdroj umělého světla a obloha je jasná. V těchto zeměpisných šířkách je již vidět i Jižní Kříž. Teplota ale klesá až k mrazu a tak se brzo uchyluji zpět do chatky, do spacáku a usínám...
V knize záznamů téměř bez vyjímky všichni opěvovali nádheru zrození nového dne. A tak i já se se šestou hodinou šplhám na vrcholek Red Hill. Obloha je ještě tmavá a vládne naprosté ticho. Pouze na východním horizontu se černá pozvolna proměňuje přes všechny odstíny modré až k žluté... Názornější ukázku zaoblení Země jsem ještě nepozoroval. Při tomto pohledu není vidět jiný sebemenší vrcholek. Jen "plochá hora" lemovaná pruhy mlžného oparu, širého Pacifiku a svítáním na horizontu. Vycházející slunce postupně ozařuje pestré lávové formace jejichž zatím prodloužené stíny celou podívanou umocňují. Celé to trvá asi tak patnáct minut a pak již promrzlý utíkám zpět do chatky.
Rychle si vařím snídani a vydávám se na pochod. Dnes mě čeká nejdelší úsek - 19 kilometrů neustálého stoupání k Mauna Loa Cabin na východním okraji vrcholového kráteru. Červená láva se jen pár metrů za Red Hill Cabin mění v šedou až černou. Na Havaji se vyskytují dva typy lávy, jež mají shodné chemické složení ale liší se vzhledem. Tato forma lávy záleží na teplotě a obsahu plynů při jejím vzniku. Teplejší a na plyny bohatší je forma Pahoe-hoe, jež se vyznačuje hladším a tvarově chudším povrchem. Naopak forma ´a´a je velice drsná, kostrbatá a tvoří bizardní formace. Na starší lávu působí celá řada dalších vlivů jako její stáří, klimatické podmínky, střídání teplot, voda, vítr,....Červená láva bývá staršího data nežli černá a šedá.
Na většině stezky se lze orientovat podle vyšlapaných stop kde láva je jakoby obroušená a zametená. Oficiálně je stezka vyznačená pomocí lávových mohyl. Padne-li však mlha, je lepší zastavit a popřípadě i postavit stan a počkat až mlha opadne. V tomto moři lávy neexistuje téměř žádný záchytný bod a lidé se už i na této hoře ztratili. V již zmiňované knize záznamů jsem četl, jak dotyčný musel u každé značky čekat i několik minut, nežli spatřil sousední a mohl pokračovat v chůzi. Jiný turista byl nucen přenocovat na stezce.
Mně naštěstí počasí přeje i dnes. Obloha je bezmračná. V některých místech se láva mění až v písek. Míjím jeden z vulkanických kuželů jenž ještě vloni, když tu byla kamarádka, chrlil kouř. Dnes prozatím poklidně spí. Po pěti hodinách a dvaceti minutách chůze, zpestřené několika přestávkami, konečně dosahuji křižovatky stezek na severním okraji kráteru zvaném North Pit. Slunce již opět nelítostně pálí. Po půlhodince odpočinku se vydávám na poslední dnešní úsek. Úsek dlouhý 3,4 kilometry vede zpočátku kráterem a poté podél jeho východního okraje. Stezka vede po členitějším povrchu. Únava mě nutí dělat přestávku ani ne po hodině chůze. Poslední kilometry chatku nedočkavě vyhlížím a netrpělivě očekávám její zjevení se s každým dalším krokem. Mauna Loa Cabin je přibližně na úrovni poloviny kráteru. Dosahuji jí po celkem sedmi hodinách pochodu.
Nadmořská výška 4 039m je nižší nežli na protějším okraji kráteru, kde dosahuje hora svého vrcholu v 4 169m. Také proto se shoduji s názorem většiny pisatelů do další knihy záznamů, že tato chatka je umístěna nevhodně. Stejně sdílím pocit, že údajné poslední "dvě míle" asi nejsou dvě míle. Naopak pohled z kadibudky přímo do kráteru, z něhož i nyní stoupají sloupce jedovatých výparů, je uchvacující.
Prvním úkonem je opět načerpání vody. Bohužel zde je značně horší kvality. Voda je silně nažloutlé barvy. Bylo by vhodnější použít filtr, jenž by vodu také pročistil. Já mám ale pouze tablety. Rozhoduji se pít co nejméně...