Můžete si také přečíst pár prvních dojmů při příletu do Dillí. K závěru měsíčního pobytu v Indii jsem si možná zahrával s ohněm. Ale jinak byla cesta do této země jedinečným zážitkem.
Při čekání na odjezd lokálního vlaku v Agře začaly ve vagónu spontánně zpívat staré Hinduistky. Člověk měl radost, jak se ty ženy dokázaly bavit. Pomalu ty nejstarší babičky v omezeném prostoru mezi uličkami nejvíce tancovaly. Stejně tak jsem se nachomejtl k privátním tancům na ulici v Udajpuru. Časem sem snad umístím i ukázku natočeného videa ;)
V Indii jsem poprvé přistoupil na placení za focení lidí. Stalo se tak ve městě Pushkar, kde se takto a malováním heny živí místní cikánky.
V pouštní oblasti Radžasthánu, v oblastech měst Džaisalmér a Bikaner jsou turisty oblíbené výlety na velbloudech do pouště.
Samopozvání - den před návratem do Čech ke mně na ulici v Dillí přistupuje muž středních let. Ptá se mne, zda nejsem učitel. V těch brýlích prý tak vypadám, a tak si myslel, že jsem kolega. On prý je učitel a pochází ze sousedního Bhutanu. Tam ale nyní není dostatek práce a tak přišel hledat štěstí do Indie. A hned navrhuje, ať si sedneme a dáme si někde čaj. Souhlasím, proč si sním nepromluvit? První restaurace se mu z nějakého důvodu nezdá, at tak navrhuji místo, které mi ukázál téměř před měsícem jeden místní kluk. Sice to je čaj jen "na ulici", ale je dobrý, je ho dost a stojí pouze 5 INR. Ani toto místo se mu nelíbí. Vede mne do klimatizované restaurace. Přestože "čaj" byl jeho nápad, je mi jasné, že platit dle něho budu já. Ani se nekouká na ceny. Usedáme a dáváme si dva čaje. Po několika větách se mne ptá, zda nemám penál. Jeden by se mu hodil pro psací potřeby. Říkám, že mám jenom batůžek. Ten naštěstí nechce. Pak začne vyprávět o svém těžkém životě... Ani tady v Dillí a celé Indii se mu nelíbí. Koukají na něho skrze prsty. Pořádnou práci ani zde nemůže sehnat. Velice rychle mne jeho sebestřední vyprávění a stěžování přestává bavit. Nebráním se občas v chudé zemi někomu troškou přispět. Ale chci si vybírat sám komu a kolik čeho dám. Tenhle chlap se šikovnou, pravděpodobně naučenou fintou nechal pozvat na čaj. A tak jsem naštvaný. To také rychle poznává z výrazu mé tváře. Ptá se co se stalo, že si jen tak povídáme. A tak mu říkám, že u nás si útratu platí každý sám a nebo ten, kdo návštěvu hospody navrhl. Je zaskočen, přiznává, že ani neví kolik to tu stojí a že si zaplatit nemůže dovolit... Celá situace mi je nepříjemná. Během dalších asi deseti minut spíše smutné konverzace dopíjíme čaj. Každý si platíme svoji útratu, v tom jsem neustoupil. Čaj zde stál 15 INR, to je o 200% víc.
Studentka - jedu vlakem do po nové železniční trati do pouštního města Bikaner. V Indii cestuji v prosinci 2009 s průvodcem Lonely Planet z roku 2001. Tato trať v knížce není uvedena. Naštěstí, jak se blížím k cílové stanici, tak se z naproti sedící holky až na oči zahalené, klube přátelská osoba. Nejdříve mi vysvětluje, že ve městě jsou dvě nádraží. Chci-li druhý den pokračovat do Dillí, musím si vzít motorikšu a přesunout se k hlavnímu nádraží, asi 3 kilometry vzdálenému. Tam jsou i hotlýky, kde chci nocovat. "Lístek stoji 5 INR, ale ty jako cizinec asi zaplatíš více" říká. Dosud jsem za takové vzdálenosti někdy platil i 40 INR. Člověk ani nevěří, že místní platí jen 5 INR. Slečna studuje vysokou školu a každý den vlakem dojíždí, hodinu ráno a hodinu odpoledne... Nakonec sama navrhuje, ať jdu s ní. Dávám jí 10 INR a říkám, že platím i za ní. Bikaner je po delší době opět rušné město. Když vystupujeme, tak mi studentka 5 INR vrací a v žádném případě si je nechce nechat. Ještě mi ukazuje, kde je ulice s hotýlky a kde je nádraží. Vzácný případ kdy mi někdo nezištně v Indii pomáhá a jakoukoliv odměnu odmítá. Děkuji.