Po listování zápisky návštěvníků a krátkém odpočinku se procházím po blízkém okolí. Nejzajímavější ale asi je pozorování samotného kráteru. Přestože opravdový vrchol sopky je na jeho druhé straně, rozhoduji se, že se k němu nevypravím. Přeci jen pociťuji únavu a takovýto výlet by mi prodloužil pobyt na této hoře o celý den. Nepříjemným zjištěním je stav mých trekingových bot. Drsný povrch lávy působí jako brusivo a tak podrážka u ne zrovna nových bot se začíná rozpadávat.
Samota, jež mě provází od setkání s Němcem, trvá i na vrcholu hory. I druhou noc spím v chatce sám. Noční obloha poskytuje opět nádhernou podívanou. Východ slunce se mi ale popravdě řečeno více zamlouval u Red Hill Cabin, kde díky větší pestrosti lávových formací poskytoval bohatší podívanou.
Cestu zpět do civilizace mám naplánovanou po Observatory trail. Tato stezka je od Mauna Loa Cabin k observatoři na severním svahu dlouhá něco málo přes deset kilometrů. Je o něco strmější. Od observatoře (3 399m) vede zpět k civilizaci vyasfaltovaná cesta dlouhá dalších 30 kilometrů. Jak se dozvídám z informačního letáku, v observatoři není zdroj žádné vody. Proto s radostí naplňuji nepříliš dobrou vodou dvě litrové lahve jež v chatce nacházím. Tím získávám na cestu celkem čtyři litry, což by na dva dny pochodu v nouzi mohlo stačit.
Sestup zahajuji opět krátce po východu slunce. Na lávě je patrná námraza. Obloha je ale opět blankytně modrá a vzduch se velice rychle otepluje. O hodinu později již je vedro jako předešlého dne. První "dvě" míle při zpáteční cestě překonávám rychleji nežli jsem očekával. Na Observatory trail se dostávám na křižovatce u North Pit. Vrchní část stezky je velice zajímavá a jsem rád, že se nevracím stejnou cestou. S pokračujícím poklesem se mi otevírá nádherný výhled na severní část ostrova se sopkou Mauna Kea a na severozápadním obzoru mohu vidět na sousedním ostrově Maui sopku Haleakala. Po několika kilometrech stezka začíná křižovat "emergency road". V případě nouze by ji měl využít terénní vůz. Když na ni tak ale hledím, nedovedu si moc dobře představit, jak by se po ní mělo dát jet. Potkávám mladou dvojici Japonců směřujících na vrchol. Po necelých pěti hodinách dosahuji observatoře. Stojí před ní pouze auto japonských turistů. Protože vodu ještě mám, rozhoduji se neobtěžovat a pokračuji po již asfaltové cestě ve svém sestupu.
Okolní láva ztrácí na pestrosti. Jde o nekonečné moře černě zbarvené lávy formy Pahoe-hoe. V ní se moje cesta vlní a já nespatřuji její konec. Asi po dvou hodinách mě míjí auto. Jede v ní starší pán pravděpodobně s vnukem. Když mě po další hodině míjí, snažím se je stopnout. K mému překvapení, asi jsem hodně naivní" se neobtěžoval vůbec zastavit. Bylo to jediné auto, které tu za tři hodiny projelo. Nezbývá, nežli pokračovat v chůzi. Díky monotónnosti okolí a mému vědomí, že se teprve přibližuji k polovině, mě zmáhá únava. Zastavuji u jednoho z mála míst, kde by šel postavit stan. Uvědomuji si, že do západu slunce se k civilizaci nedostanu. A tak je lepší zůstat zde, kde mohu přečkat chladnou noc ve stanu. Vleže na silnici odpočívám a medituji. Asi po další půlhodině jede auto směrem k observatoři. Když je u mne, nabízí mi při zpáteční cestě svezení. S upřímným "díky" přijímám. Nashledanou někdy přístě magická horo......