Od středověku je tato oblast jedna z nejrozvinutějších v Evropě, ale s tím byla spojena i její velká nestabilita. V prvním století př.n.l. se do oblasti volně dostávali římští obchodníci s italským a galským zbožím. V oblasti postupně založili několik velkých osad. Římané založili provincii nazvanou Gallia Belgica (Belgian Gaul), která zahrnovala také Belgii, severní Francii a část Švýcarska. Kolem roku 300 n.l. jejich moc postupně začala slábnout. Toho využili germánské kmeny, kteří Římany nahradily.
Karel V., jenž byl r. 1519 zvolen za římsko-německého císaře, se pokusil spojením 17 provincií v burgundské oblasti sjednotit nizozemské území (rozkládající se přibližně na území dnešního Holandska, Belgie a Lucemburska). Politika katolizace, kterou prováděl španělský král Filip II., vyvolala r. 1568 povstání sedmi severních provincií Nizozemska, jež se r. 1579 spojily do Utrechtské unie. Jižní provincie (v podstatě dnešní Belgie) se téhož roku spojily z podnětu španělského místodržitele Alessandra Farneseho do Arraské unie. Vestfálským mírem z r. 1648 se muselo Španělsko severního Nizozemí definitivně vzdát.
Z Holandska se stává obchodní velmoc. Díky námořnímu obchodu, založena Holandská východoindická společnost pro obchod s Dálným východem, později i Holandská západoindická společnost pro obchod s Amerikou a tichomořím. 17. století, zvané "zlatý věk", se vyznačuje rozkvětem obchodu, umění a kultury spojeného s růstem bohatství. Roku 1672 francouzský král Ludvík XIV. zahájil dobyvačné tažení proti Nizozemí, které představovalo hlavní překážku jeho plánů na evropskou hegemonii. Podporovala jej Anglie, která vedla s Nizozemím námořní válku o koloniální území. Holandsko s pomocí Španělska, Braniborska a Dánska se však ubránilo a 1674 uzavřelo s Anglií mír. Roku 1689 se dokonce William III Oranžský stává Anglickým králem. Po jeho smrti, v 18. století moc Holandska upadá. Roku 1810 je Holandsko obsazeno Napoleonem Bonaparte. Po porážce Napoleona byla oblast opět sjednocena.
Po porážce Napoleona u Waterloo (15 km jižně od Bruselu) r. 1815 bylo na vídeňském kongresu Holandsko sjednocena s Belgií do Spojeného nizozemského království. R. 1828 se liberální i katolické skupiny v jižních provinciích sjednotily v opozičním hnutí proti holandskému králi Vilémovi I., protože se cítily být znevýhodněny politikou protestantského krále, protěžujícího severní provincie. V srpnu 1830 vypuklo za podpory Francie povstání a 4. října byla vyhlášena nezávislost. R. 1839 byly definitivně stanoveny hranice mezi Holandskem a Belgií. 1848 vzniká konstituční monarchie, která ale panovníkovi zanechává jen omezenou moc.
Během první světové války si Nizozemsko uchovalo nezávislost, ve druhé světové válce ho však obsadila německá armáda. Po jejím ukončení přišlo Nizozemsko o většinu kolonií vč. Holandské Indie, nyní Indonésie. Jediným pozůstatkem je 6 karibských ostrovů Nizozemských Antil.