Toto město se smutně proslavilo během WWII kdy zde japonští okupanti stavěli železniční most přes řeku Kwai. Most je součástí "železnice smrti". Tento název stavba dostala pro více jak 100 000 obětí jenž si vyžádala z řad stavitelů. Na stavbě byli využíváni spojenečtí zajatci jichž zahynulo na 16 000 (Australané, Angličané, Holanďané, Američané...) i příslušníci asijských států (Thajci, Malajci, Barmánci, Indonésané, Indové...). Pracovali v těžkých přírodních podmínkách tropických pralesů i pod nelidským zacházením Japonců.
Plánovaná železnice byla pro Japonce životně důležitá. Potřebovali urychleně vystavět strategickou cestu pro dopravu válečného materiálu a vojska, spojit dobytý Singapur s thajským Bangkokem a barmským Rangúnem. Otevřeli by si tak cestu k Bengálskému zálivu a k západní hranici Indie, kde se chtěli v budoucnu spojit s hitlerovskými vojsky.
Trať na této trase chtěli už v roce 1925 postavit Angličané. Po dvou letech výstavby ale pro neprostupnost džungle, vražedné klima a zhoubné nemoci stavbu zastavili. Po anglickém projektu sáhli za války Japonci. Váleční inženýři počítali s výstavbou trvající pět let. Zajatci železnici dlouhou 415 km však postavili za 16 měsíců. První otroci připluli ze Singapuru v červnu 1942. Mnozí umírali už během pětidenní cesty po moři. Dostávali misku rýže a půllitr vody na den.
Materiál na stavbu přiváželi Japonci až z Jávy. V únoru 1943 zajatci nejprve dokončili dřevěný most pro přepravu lehkých nákladů. Japonci ale počítali s pevnější konstrukcí. Železobetonový most, postavený prakticky holýma rukama bez moderní mechanizace, byl postaven nedaleko od prvního dřevěného mostu a dokončen v květnu téhož roku.
Dne 23. března 1945 liberatory RAF přesnými zásahy vyřídily oba strategické body železnice smrti. Železobetonový most byl zasažen přesně. Prostřední oblouky byly zcela zničeny. Dnes je most ale zcela funkční. Vedle vlaku po něm denně přechází zástupy turistů z celého světa. Most se stal velkou turistickou atrakcí.
Celou událost připomínají dvě musea: The Art Gallery and War Museum umístěné nedaleko mostu a Museum JEATH - zkratka složená z počátečních písmen států jejichž příslušníci se na stavbě podíleli (Japan, England, America/Australia, Thailand, Holland). Bylo postaveno v roce 1977 a obsahuje dobové předměty, fotografie a je umístěno v replice bambusové chýše v jaké bydleli zajatci během stavby železnice. Museum je na břehu řeky v jižní části centra města.
Lidské oběti jsou pohřbeny na třech válečných hřbitovech. Na hřbitově umístěném přímo ve městě je pochováno na 7000 obětí se nachází přímo ve městě, z a další dva v nedalekém okolí.
Levně se dá ubytovat v některém z příjemných hostelů jenž mají podobu obytných vorů. Kotví přímo na řece Kwai mezi centrem města a proslaveným mostem. Jejich jinak klidnou atmosféru mohou narušit plovoucí diskotéky jenž brázdí vodu řeky. Já jsem se ubytoval v J.Guest Hostel jenž měl trochu sparťanské vybavení. Pokoj vybaven fenem a moskytiérou stál B50. Před každým vchodem byla nad vodou zavěšena houpací síť. Vařili zde chutně, ale během dne jsem se levněji najedl na trhu v centru města.
Kanchanaburi slouží také jako výchozí bod pro jedno i více denní cesty do okolních hor a národních parků. Já jsem zde pobyl tři dny, kdy jsem si léčil poraněnou nohu a zároveň tak čekal i na blížící se odlet domu. V nemocnici, na vysoké úrovni, jsem sice platil přímo v hotovosti, ale doma jsem neměl s proplacením nákladů u Generali žádné problémy.