Cyklostezky v Itálii jsou obdobné jako v Rakousku na které navazují. Vedou po speciálních cestách a nebo po silnicích s minimálním provozem. Některé cyklostezky jsou i vybavené místy s lavičkami a pitnou vodou - "rest area". Protože nebyly označeny zákazem stanování, tak jsem na nich i dvakrát stanoval. Takto vybavené byly např. stezky v údolí vedoucím od sedla Paso di Resia na rakousko-italské hranici k městu Merano (směr na Bolzano). Tato stezka, až na malý úsek, vedla také cca 80 kilometrů skrze jablečné sady.
V Dolomitech jsem jel po oficiální cyklostezce #203, která ale byla silně poničená dešti. Díky faktu, že jsem jel s plně naloženým kolem, kamerou, foťáky... tak jsem si tu cestu moc neužil ale spíše trpěl za moji výbavu, která stále trpěla otřesy. Dále jsem navázal cyklostezkou #208, která vede po bývalé železniční trati. Povrch byl suprový - uválcovaný štěrk, který se tvářil jak asfaltová cesta. Stezka vedla skrze tunely a mosty. Báječný pocit mi nemohly zkazit ani čtyři sesuvy půdy, které totálně stezku přehradily. Jednou jsem dokonce musel sundat batožinu, abych byl schopen kolo vůbec přetlačit. Ale mohu jen doporučit.
