Do kabiny letadla náhle pronikl vzduch zvláštní vůně. Ale to již se kola dotkla přistávací dráhy a stroj prudce brzdí. Dlouhý noční let je u konce. Přede mnou čeká Indie opředena různými historkami. Říká se, že tuto obrovskou zemi plnou neuvěřitelných kontrastů si buď zamilujete a nebo v z ní co nejrychleji utečete a už se sem nikdy nevrátíte. Indie má již více jak miliardu obyvatel a v polovině století bude s přibližně 1,5 miliardou nejlidnatějším státem světa. Během posledních tří týdnů, kdy jsem se rozhodl tuto zemi navštívit, jsem přečetl čtyři knížky o Indii. Abych se alespoň trochu připravil na davy lidí všech vyznání, všude přítomné posvátné krávy a lidi umírající přímo na ulici uprostřed odpadků...
První hodiny
Odbavení na letišti probíhá plynule, zavazadlo dorazilo se mnou a ani na něj dlouho nečekám. Právě zde se potkávám s Michalem z Ukrajiny, programátorem. Přiletěl jsem stejně sám jako já. Jen již má pevný program a koupané lístky na vlak. Z bankomatu vybírám 10 000 INR a pak již jedeme předplaceným taxíkem za 250 INR do oblasti Paharganj s levným ubytováním. Pomalu svítá, je kolem půl osmé ráno. Mrholí, vše je zahaleno v mlžném oparu. Asi po 40 minutách plynulé jízdy, zácpy se zatím nekonají, nás řidič vysazuje na opuštěné ulici. Vystupuji a stojím v blátě. Krom několik potulujících se krav a asi tří lidí nevidím žádný život. Všechny budovy mají stažené rolety. Nevidím žádné obchody a restaurace. Tak tohle je Main Bazzar po osmé hodině ráno pátečního všedního dne. Nevěřím vlastním očím. Kamarádka Petra mi tohle místo doporučila. Prý je to něco jako Khao San Road v thajském Bangkoku. Tam to ale září všemi barvami a je plné života - obchůdků, stánků a restaurací, pulzujících lidí...Zde není téměř nikdo - hlavní město Indie... Ale třeba mě jen zaslepuje únava...
Koupě lístku na vlak
Asi po hodině jsem konečně našel levné a ucházející ubytování. S Michalem odcházíme směrem k hlavnímu nádraží v New Delhi. Chci si v předstihu koupit lístek na vlak. Jakmile se přiblížíme k nádraží, tak se nám pořád někdo nabízí pomoc a doprovod do kanceláře prodeje jízdenek. Dokonce i z budovy nádraží nás dotyčný odvádí pryč. Všechny případy, i když se tak z počátku nejeví, jsou jen snahou obalamutit a prodat mi předraženou jízdenku v neoficiální turistické kanceláři za tučnou provizi. Lístek si kupuji až druhý den v oficiální kanceláři v prvním patře hlavní budovy přímo na nádraží.
První jídlo
Snad každý Evropan si první návštěvu Indie okoření trávícími problémy. Po náročném letu nemám hlad a tak první jídlo i oddaluji. V pozdním odpoledni mne nějaký chudák žádá o koupi jídla. Rozhoduji se jídlo mu v ceně cca 7 Kč koupit. A protože to vypadá zajímavě, tak si také jednu porci objednám. Až poté si všímám, že nějakou zeleninovo-luštěninovou směs všichni u stánku jedí pomocí chleba čapatí bez příboru pravou rukou. Raději ani nevzpomínám, s kolika lidmi jsem si ruku při pozdravu za celý den podával. Bylo jich hodně... Směs jsem dostal do novinového papíru. Ale chutnalo to dobře a nyní již mohu říct. Celý měsíční pobyt v Indii jsem přežil bez střevních potíží.
Čističi uší u Palika Bazar
Jakmile přijdete do parku nad Palika Bazar, za chvilku vás osloví místní "čističi uší". Nejdříve se s vámi dají do hovoru, odkud jste, jak dlouho tu jste a pak vám ukážou ve vašem rodném jazyce napsané reference v jejich zápisníčku na jejich služby. Říkám si ok, dám mu něco vydělat a zaplatím mu 20 INR. Někteří z nich jsou ale velice zdatní manipulátoři. V průběhu práce na vás pořad mluví. Jde to ztěžka a tak musí použít "velmi drahou medicínu - vodičku". Ukáže, jak jiní za ní zaplatili i 800 IRN. Takže nakonec v momentě platby podlehnu a dám celých 200 IRN. Když se o tom zmiňuji v Dillí studující Polce, tak si ťuká na hlavu a říká, že 50 INR je maximum, co se platí....