Masada - v hebrejštině znamená "pevnost". Osamocená pevnost byla postavena na strategickém a těžko dostupném místě, na vrcholu stolové hory (asi 650 × 300 metrů) cca 400 m nad hladinou Mrtvého moře. Mrtvé moře je jen cca 5 kilometrů od pevnosti východním směrem. Východní strana je vysoká asi 450 metrů, západní asi 150 metrů nad koryty vádí. Již v antice poblíž procházely dvě dálkové trasy – jedna z Jeruzaléma a Ejn Gedi do Edómu, druhá centrem Judské pouště do Moábu. Samotná pevnost byla postavena v poušti bez lidského osídlení.
Masada byla podle židovského historika poprvé opevněna za vlády krále Alexandra Jannaie (103 – 76 před n.l.), jehož mince byly nalezeny v prostoře při vykopávkách, a později byla přestavována, ale z archeologických výzkumů nenalézáme nic, co by bylo starší než vláda Heroda Velikého, který provedl přestavbu pevnosti. Ten si zde po ukončení bojů s hasmóneovskou dynastií o vládu nad Judeou vybudoval zimní palác a útočiště pro případ, že by nedokázal čelit vnitřním nebo vnějším nepřátelům na bitevním poli. Masada byla považována za nejvýznamnější z Herodových pevností.
Po obvodu stolové hory bylo postaveno opevnění. Tyto zdi pevnosti byly zbudovány ve formě kasematové hradby v celkové délce 1 290 metrů. Tvořilo ji na 70 místností. Výška hradeb se odhaduje od čtyř do osmi metrů. Hradbu chránilo také 27 věží, které byly postaveny ve vzdálenosti 35 až 90 metrů od sebe. Věže měly pravděpodobně dvě či tři patra. Tyto věže vedle obranného významu sloužily i jako řemeslné dílny pro zpracování kůže nebo k chovu holubů, kteří byli chováni pro maso a trus, používaný jako hnojivo. Místnosti v kasematové hradbě složily pro ubytování obyvatel pevnosti. Na severním okraji plošiny se nacházel tříúrovňový palác krále Heroda, obydlí velitele pevnosti, strážnice, administrativní a reprezentativní místnosti spolu s velkými zásobárnami obilí, vína, olivového oleje a dalších potravin. Zásoby umožňovaly přečkat i velmi dlouhé obležení. Skladovaná výzbroj a výstroj stačila pro 10 000 mužů.
Dalšími velkými stavbami byl Herodův palác na západní straně, tři menší paláce pro Herodovy hosty a kasárna vojáků poblíž. Pohodlí krále a jeho hostů zajišťovaly mimo koupelen v palácích i lázně v římském stylu a velký plavecký bazén na jižní straně. Stáje pro koně byly na západní straně. I přes tuto stavební aktivitu zůstala většina rozlohy plošiny volná a mohla být využita buďto k ubytování ustupující armády ve stanech, nebo k pěstování zemědělských plodin. Po obsazení pevnosti židovskými povstalci byly paláce předěleny příčkami pro ubytování většího počtu rodin, provedena decentralizace přípravy jídla vybudováním malých pecí, namísto lázní byly v budovách vytvořeny mikve a stáje přebudovány na synagogu.
Po Herodově smrti a anexi Judeje (území asi od roku 1200 před n.l. osídleným převážně Židy) Římem roku 6 sídlila na Masadě až do začátku židovského povstání římská posádka. - Hned na počátku První židovské války, roku 66, se oddíl zélótů (militantní židovská skupina) lstí zmocnil Masady, pobil římskou posádku a z pevnosti vytvořil svoji základnu k útokům do okolí. Když Židé začali prohrávat a postupně přicházet o svá území, našli v pevnosti Masada své poslední útočiště. Velitelem posádky byl El'azar ben Ja'ir. Přibližně od roku 70 n.l. byla oblast okolo Masady ovládána Římany a započalo obléhání pevnosti. Počátkem roku 73 přitáhla k pevnosti 10. legie Fretensis pod velením nového prokurátora Judeje Flavia Silvy spolu s pomocnými jednotkami a několika tisíci zajatci z dobytého Jeruzaléma. Vojáci obklopili celou pevnost zdí se strážními věžemi a rozmístili se kolem v osmi opevněných táborech, které ležely navzájem na dohled, takže v případě problémů si mohli přijít na pomoc. Podle Josefa Flavia byli zajatci používáni k dopravě zásob a vody pro obléhací jednotky, podle jiných zdrojů ale byli používáni i ke stavbě náspu, protože na ně obránci z náboženských důvodů neútočili. Římské obléhací technologie s ostřelováním stejně počítaly. Přístupové cesty v dostřelu obránců byly kryté a nasypávané čelo náspu chránila útočná věž, proti které neměli obránci žádnou protizbraň. Věž se postupně po náspu posouvala vzhůru, takže když byl během několika měsíců na jaře roku 74 nad akvaduktem pevnosti násep dokončen, přesáhla výšku hradeb, a tím začala poslední fáze obléhání. Římané se po zapálení opevnění stáhli, protože do hořícího opevnění nešlo proniknout a jen na noc zesílili stráže. Očekávali, že se obránci pokusí o výpad nebo únik ze ztracené pevnosti. Vůdce pevnosti Eleazar však nic takového neplánoval a ani to nechtěl dovolit ostatním. Místo toho svou památnou řečí, zaznamenanou Josefem Flaviem přesvědčil ostatní, že je lepší zemřít rukou svých bližních, než se podrobit Římanům. Muži pobili ženy a děti. Potom vylosovali ze svého středu deset mužů, kteří usmrtili ostatní. Ze zbývajících deseti opět vylosovali jednoho, který usmrtil ostatní, pevnost zapálil a sám pak spáchal sebevraždu. Když ráno Římané vnikli do pevnosti, našli naživu pouze dvě ženy a pět dětí, které se skryly v cisterně a vypověděly, co se předchozí noc stalo. V době římského obléhání měl činit počet osob v pevnosti cca 960 osob.
Po dobytí zůstala na Masadě římská posádka následujících 40 let až do začátku druhého století našeho letopočtu, poté pevnost zůstala opuštěná. Od pátého století našeho letopočtu si zde poustevníci postupně postavili křesťanský kostel a klášter. Po dobytí oblasti vyznavači islámu v sedmém století byli mniši vyhnáni, klášter zanikl a Masada byla na dlouhá staletí zapomenuta. Znovu bylo místo identifikováno roku 1838 a v roce 1875 byla pevnost poprvé novodobě popsána a zmapována.
Při skládání přísahy dnes židovští vojáci slibuji že:" Masada již nesmí nikdy padnout".
Od současného informačního centra vede do pevnosti "Hadí stezka" - původní přístupová cesta. Výšlap po této strmé stezce na horu trvá asi 45 minut a není na ni nikde stín. Dalšími vstupy do pevnosti byly: Vodní brána ze severu a pravděpodobně i z jihu jižní bránou. Po dobytí pevnosti Římany vznikla Byzantská brána na západní straně s použitím navršeného valu, po kterém byla pevnost dobyta. Dnes se lze pohodlně dopravit do pevnosti za pár minut lanovkou. Na vrcholu jsou toalety i pitná voda, ale žádný obchod.
Vodovodní systém - velkým problémem pevnosti postavené v poušti byla voda. Zásoby vody zajišťoval velký počet ve skále vytesaných cisteren. Zdrojem vody byla dvě vádí, ve kterých se voda objevuje jen při vydatném dešti v horách – po ostatní dobu jsou vyschlá. Jejich koryta byla svedena pomocí dvou akvaduktů do cisteren, vytesaných ve skále. Akvadukty byly vytesány a vyzděny na severozápadní straně skaliska pevnosti a chráněny předsunutou obrannou věží na úbočí skály, jejíž pozůstatky jsou i dnes patrné. Zbýval ještě problém, jak vodu z cisteren dopravit přímo do pevnosti na vrcholu hory. Vodu nahoru přepravovaly karavany oslů nebo mul, kde byla poté vlévána do jedné ze čtrnácti nádrží samotné pevnosti. Obránci tak mohli teoreticky počítat s až čtyřiceti tisíci kubíky vody. Taková zásoba vody stačila na několik let běžného provozu. Pevnost nebyla nikdy dobyta pro nedostatek vody. Jen jedinkrát hrozilo obyvatelům pevnosti, že dojde voda. Obránce naštěstí zachránil náhlý děšť.