Zaslání podrobných informací o plavbě a fakultativních výletech mi nabídli za $60. Tuto možnost jsem rozhodně odmítl s tím, že informace dostanu při odbavení. Ucelené informace jsem později opravdu nalezl v našem pokoji. Nežli jsem je ale stihl přečíst, musel jsem se první dva tři dny na lodi neustále ujišťovat, jak to vše funguje. Hlavně co se finančních otázek týkalo: co ještě je a co už není zahrnuto v předem zaplacené částce.

Oproti mému očekávání, že po každém jídle nechám na stole nějaké spropitné, se na lodi strhává automaticky $10/osobu a den. Tuto částku lze naštěstí svobodně kdykoliv upravit v recepci.

Veškeré vyrovnání na lodi se uskutečnilo platební kartou v předposlední den plavby. Při odbavení nám zavedli jeden společný virtuální učet na který se připisovala veškerá útrata kohokoliv z nás v průběhu celé plavby. Jako naše identifikace sloužily palubní lístky v podobě kartičky velikosti platební karty, které zároveň měly funkci klíče od pokoje, pasu a hlavně platební karty na lodi.

Na lodi hráli Jana a Zdeněk neboli "The International Dynamic Duo", kteří se ještě za komunismu odstěhovali do kanadského Calgary. Muzikou na lodích se živí již dvacet let. Okamžitě se stali našimi veselými a družnými společníky. Každý večer hráli dvě až tři hodinky jak k poslechu tak k tanci ve Wheelhouse Bar. Rád je opět někdy zase potkám, protože s tak energicky naplněnými lidmi jsem se již dlouho nesetkal.

Převážná většina personálu, se kterým jsem přišel do styku (servírky, číšníci, pokojské,...), byli mladí lidé z východní Evropy, jihovýchodní Asie a Tichomoří či JAR. Hlavními kuchaři byli Italové.

Třetí večer na lodi se procházím a najednou se kolem mne místo doposud ležérně oblečených lidí objevují pouze dámy ve večerních róbách a páni v sakách. Ať se vydám kterýmkoliv směrem, všude na ně narážím. Na palubě, na schodišti, ve výtahu,... Připadám si jak na zakletém zámku, kde se právě probudili upíři... Vysvětlení je však prosté. Během plavby jsou dva večery vyhlášené za formální a doporučuje se předepsaný oblek. Protože já sebou žádné sako nemám, rychle se odebírám do Horizon Court - 24 hodin otevřeného bufetu, kde nalézám pár dalších "nepředpisově" oblečených lidí. Krom kajuty to bylo asi jediné útočiště...

Díky mé loňské návštěvě Země úsměvů jsem mohl jedné thajské servírce poděkovat v thajštině. Tento můj nečekaný výkon ocenila okamžitým thajským pozdravením - úklonem s dlaněmi k sobě na úrovni prsou. Od tohto okamžiku jsem si thajskou slovní zásobu rozšířil o několik dalších vět a my se stali přáteli. Já doufám, že ne jen po dobu plavby :).

Z cestujícíhc nejvíce tovřili Američané a Britové. Dále bylo možno zaslechnout ruštinu a potkat nějaké Indy. Věkový průměr byl asi nad padesát let. Všichni Češi, které jsem na lodi potkal, zde buď pracovali nebo se sem dostali díky známému, který pro společnost Princess pracoval. Tak není asi divu, že se nás také každý hnedka patl, jak jsem se sem dostali. Mě se nejvíce líbila odpověď mé matky: "Dveřmi!". :) ...