Některá části dnešní Albánie (albánsky Shqipëri/Shqipëria ("mluvit jasně, srozumitelně")) byly osídleny od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem indoevropskými lidmi. Během dlouhé historie bylo území dnešní Albánie součástí několika říší/státní útvarů -
Jižní části kolonizovali také Řekové - např. zhruba v 7. století př. n. l založili Butrint, jehož ruiny jsou nyní na seznamu UNESCO. Další významnou řeckou osadou na území dnešní Albánie byla Apollonia, na jejíž akademii studoval i císař Augustus. Řekové v takových osadách vytvářely uzavřenou oligarchii. Kolem roku 167 př. n. l. převzali nadvládu nad územím dnešní Albánie Římané. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení Římské říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala až do roku 1204.
Z roku 1079 pochází první písemná zmínka o Albáncích. Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar Arbešské knížectví. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, v roce 1431 obsadili většinu Albánie. V roce 1911 začalo albánské povstání . Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost. Největším problémem první etapy nového státu se stali muslimští proosmanští monarchisté, zejména z venkovských oblastí, kteří zahájili povstání, jež bylo dosti úspěšné. Vzápětí vypukla první světová válka. Politický zmatek pokračoval i po skončení první světové války. V zemi chyběla jednotná vláda a Albánci měli důvodné obavy, že Itálie, Jugoslávie a Řecko usilují o zničení nezávislosti Albánie.
V roce 1920 došlo i k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany Dnes žije v Tiraně přibližně 895 tisíc obyvatel, což je třetina obyvatel celé země. Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války, 7. dubna 1939, Albánii obsadila fašistická Itálie. V říjnu 1940 sloužila Albánie jako základna pro neúspěšnou italskou invazi do Řecka. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii, proto Albánci podporovali Mussoliniho a tolerovali zapojení do loutkového království Viktora Emanuela. Odmítli však podílet se na holokaustu Židu. V Albánii nebyl během války zabit ani jediný Žid a Albánie se stala jedinou evropskou zemí, kde žilo po válce více Židu než přední. Na pronásledování Židu v Makedonii se nicméně podílela albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“. Spáchala též řadu válečných zločinů na Srbech.
V září 1943 zemi okupovalo nacistické Německo. K moci se dostalo extrémně nacionalistické hnutí Balli Kombëtar, které bylo za italské vlády nelegální. Jeho programem bylo uchování Velké Albánie, tedy Albánie v hranicích po připojení Kosova a dalších území. Tím vznikl program novodobého albánského nacionalismu, který i dnes ovlivňuje balkánské dění. Balli Kombëtar nakonec ale nejvíc bojovala s vnitřním nepřítelem, stále sílícími komunistickými partyzány.
Komunistické protifašistické partyzánské hnutí porazilo nacionalisty v průběhu roku 1944. 29. listopadu 1944 pak osvobodilo zemi i od Němců, za cenu zhruba 28 000 padlých. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy a represe. V letech 1944 až 1948 bylo popraveno deset tisíc lidí a sto tisíc dalších uvězněno (při počtu obyvatel 1,1 milionu). Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci. Paranoidní diktátor Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.
V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. První svobodné volby v březnu 1991 vyhráli komunisté. V dalších volbách roku 1992 již triumfovala Demokratická strana Albánie. Ta se však při transformaci země dopustila některých chyb, které nemají v celém postkomunistickém světě obdoby - především šlo o oficiální státní podporu tzv. pyramidových schémat, podvodných invetic. Mnozí Albánci prodali i své domy a dobytek, aby získali prostředky pro investice. Pyramidové hry se začaly hroutit na konci roku 1996. V únoru 1997 propuklo nepřehledné násilí, když vládní síly (policie a republikánská garda) nejprve střílely do demonstrantů, načež v březnu z pouličních bojů prchly a nechaly své zbrojnice otevřené. Ty byly okamžitě vyrabovány protestujícími, různými spontánně vzniklými milicemi a také zločineckými gangy. Následný chaos a rozvrat, někdy zvaný albánská občanská válka, stál život dva tisíce lidí. Přiměl OSN v dubnu 1997 zahájit tzv. operaci Alba, v rámci níž do Albánie vstoupily mírové síly OSN vedené Itálií. Hlavním cílem byla ale obnova základního řádu: restrukturalizace soudního systému a albánské policie. Navíc se zhoršily vztahy se Srbskem (Jugoslávií), zejména proto, že Albánie přímo podporovala organizaci UÇK, jež úspěšně dosáhla odtržení Kosova od Jugoslávie. Albánie se1. dubna 2009 stala plnoprávným členem NATO.
Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Ale je zde zastoupeno i křesťanství, a další náboženství. V celé zemi ale panuje zásada "o náboženství a víře se nemluví" - každý si vyznává náboženství, které chce a mimo rodinu se náboženství neřeší. Je to každého soukromá věc. Tím ve společnosti panuje klid a tolerance.
V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras. V letech 2017–2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica).
