Příběhy z lodi

Na lodi jsem s rodiči strávil celý týden, sedm nocí a osm dní. Díky neexistenci obdobného 24 hodin otevřeného bufetu, jaký byl na lodi Golden Princess, zde byl život pro člověka více organizován časy podávání snídaní, obědů a večeří. Při nalodění jsme si mohli vybrat mezi dvěma termíny večeře. Poté jsme již večeřeli pravidelně ve stejné restauraci u přiděleného stolu. Na lodi bylo opravdu spousta lidí, všechny stoly byly obsazeny. Aby se to dalo organizačně a technicky všechno zvládnout, tak se dveře restaurace oficiálně zavírají 15 minut po otevření. Máme také svého stálého číšníka, který má na starosti asi 4-5 stolů. Všichni hosté tak jsou obslouženi v relativně krátkém časovém rozmezí.

Když jdeme na naši poslední - sedmou večeři, tak rodičům říkám, že si udělám jen jednu fotku. Zdržím se jen několik sekund, ale už je nevidím. Tak jdu stejnou cestou jako vždy do restaurace. K mému údivu zde u našeho stolu nikdo nesedí.

Chvilku čekám a pak se stejnou cestou vracím až na místo, kde jsem fotil. Rodiče nikde nevidím. Vracím se tedy až do naší kajuty, jestli se náhodou rodiče nevrátili sem. Bez výsledku. Tak jdu opět do restaurace s nadějí, že u stolu rodiče již budou. Bohužel se tak nestalo. I číšník se mne ptá, jestli dnes budu večeřet sám. I jemu to je již divné... Dveře restaurace by se již brzo měli zavřít. Tak přemýšlím, kam bych se měl jít rodiče hledat. Ještě jednou bez úspěchu vzhlížím u vchodu do restaurace. Pak se vracím k našemu stolu.

Jen o pár minut později si s úlevou vydechnu. Rozesmátý otec a matkou se řítí ke stolu. Vysvětlují mi, že šli pořád rovně až došli do divadla. O cestě do restaurace, která byla o palubu níže, neměli ani ponětí. Ještě že v den nalodění každému na palubní lístek (sloužící zároveň jako klíč od kajuty, platební či identifikační karta), napsali název restaurace kde dotyčný večeří. Otce napadlo název ukázat zaměstnanci lodě, který je pak již správným směrem navedl.

Ležím si tak na lehátku a pěkně se sluním na vrchní palubě Leonardo da Vinci číslo 15. Po pravé ruce klidně odpočívá otec. Každým okamžikem by jsem měli připlout do Tuniska, už máme trochu zpoždění. Na tak velké lodi, jako Splendida je, opravdu jen zřídka poznáte nějaké shoupnutí. V momentě, když chci vstát, ta to najednou nějak nejde. Moje tělo je těžké. Mamka opřená o nedaleké zábradlí, se najednou zvedá nad moji úroveň. To už slyším i šplouchání vody a vystrašený povyk některých dalších lidí. Voda z bazénů a vířivek se vylila a zaplavila vše, co ji stálo v cestě. Kapitán zatočil prudčeji, než na co byla loď projektována....Naštěstí ale jen o drobek ;)