3. října 2008 odlétám s ruskou leteckou společností Aeroflot do Bangkoku. Při letu nad Barmou poprvé vidím z letadla bouřku. My ji naštěstí míjíme, takže se cítím bezpečně. Dalším zpestřením byli vodku popíjející Rusové. V thajském hektickém hlavním městě trávím celý týden, kdy čekám na udělení víz do Laosu a Vietnamu. O víza jsem zažádal u jedné z cestovních agentur v oblasti Khao San Road, takže osobně na ambasády vůbec nemusím. Proti malári jsem si původně chtěl pořídit Malaron, ale nakonec se mi daří sehnat pouze Doxycycline. Kupuji si původce Vietnam do Lonely Planet. Krátce po nahlédnutí vím, že na Vietnam mám strašně málo času :( .... Chtěl bych do Vietnamu vkročit nejjižnějším přechodem z Laosu, poté cestovat skrze Vietnam na sever a severním Laosem se vrátit zpět do Thajska. Severní přechody mezi Laosem a Vietnamem jsou dle průvodce docela komplikované, tak až čas ukáže, kudy nakonec pojedeme.
Po obdržení víz konečně v sobotu se svoji kamarádkou Orawan odjíždíme vlakem až do konečné stanice Ubon Ratchatani. Cesta trvá 12 hodin a lístek do třetí třídy stoji 205 TB. Druhý den dopoledne krátce navštěvujeme město a pak se již vydáváme dále na východ. V městečku Phibun pouze přesedáme. V Thajsku s dopravou není žádný problém a tak autobus na hranici odjíždí během asi 30 minut. Za volantem často vidím ženy. Cestou k hranici se objevují první kontrolní stanoviště. Vše naštěstí probíhá hladce.
Hranici do Laosu přeházíme pěšky. Platíme každý 50 TB vstupní poplatek, Thajci vízum nepotřebují (stejně jako do Vietnamu, Kambodže či Malajsie). Ještě přímo na celnici se nás snaží odchytit taxikáři a nabízejí odvoz do 40 kilometrů vzdáleného města Pakse. Nejdříve jejich služby odmítáme, ale protože přímo hraniční obec Ban Mais Sing Amphon nic moc nenabízí, tak se za 80 TB/ osobu necháváme klimatizovanou dodávkou odvézt.
Pro nedostatek času v Pakse trávíme jen jednu noc. Pro vjezd do Vietnamu jsem zvolil nedávno otevřený nejjižnější hraniční přechod mezi Laosem a Vietnamem - Bo Y. Druhou noc v Laosu trávíme v klidném městečku Attapeu. Odtud jezdí třikrát týdně přímý autobus až do vietnamského Kon Tum a Pleiku. Kromě nutného smlouvání o ceně jízdenky cesta proběhla bez sebemenších problémů. Hraniční přechod přejdete pěšky. Na Laoské straně není vůbec žádná obec. V cestě pokračujete tím samým autobusem.
První dvě noci ve Vietnamu trávíme v asi nejpřátelštějším městě Kon Tum. Naším dalším cílem je Hoi An. Autobus nás ale dovezl do 30 kilometrů vzdáleného města Danag. Protože zde zrovna řádí tajfun, bereme si taxi a jedeme přímo na laosské zastupitelství. Zde mi ochotný úředník vystavil vízum. Vydatný déšť mění naše plány a stejný taxikář nám zastavuje u vlakového nádraží. Unikáme vlakem do cca 700 kilometrů vzdálené Hanoje. Po asi 14 hodinová cestě klimatizovaným vlakem se ocitáme v hlavním městě Vietnamu - Hanoj. Ne zrovna optimálním způsobem podnikáme třídenní výlet do národního parku Cat Ba. Z Hanoje se vracíme zpět do Hoi An, kde nám tentokrát přeje počasí. S místní cestovní kanceláří navštěvujeme My Son - nejcennější památku na království Champa. Před odjezdem z Vietnamu máme čas již jen na návštěvu bývalého hlavního města Hué a královské hrobky v jeho okolí.
Cesta zpět
Z Hué jedeme autobusem celou cestu až do města Savannaketh ležícím na thajsko-laosské hranici. Sice by jsme mohli vystoupit v Laosu dříve, ale zaplatit musíme vždy celých US$ 20/osobu. A protože již tolik času nemáme, tak jedem až do Savannaketh, kde zůstáváme na noc. Cestou v Laosu vidím, že stejně žádným výjimečným městem či obcí neprojíždíme. Cesta skrze hraniční přechod Lao Bao je bez sebemenších problémů. Cesta také nevede přes vysoké hory.
Ráno po návštěvě tržnice nasedáme do autobusu a za 50 TB/osoba jedeme do thajského Mukdahan, zde trávíme cca 7 dodin a poté se vracíme nonstop autobusem do Bangkoku.
Posledním zajímavým zážitkem bylo nocování v Moskvě, když mi asi o pět minut uletěl spoj do Prahy.