Dolomity 04 - díl II.

V Bruck zjišťuji, že musím ještě asi další 4 kilometry dál do Zell am See, kde konečně za pomoci jednoho cyklisty nacházím bikeshop. Zde mi personál ochotně pomohl ačkoliv jsem si výměnu chtěl provest sám. Plášť stál €14,99, za práci si jinak účtovali 60 centů za minutu. Dva páry brzdových špalíků stály €7. V Cortina de Ampezzo v italských Dolomitech jsem byl nucen koupit pár špalíků za €5, a to mne chtěl natáhnout ještě více. Původně nabízel dva páry za €15.

Kolem půl desáté konečně začínám stoupat do největšího převýšení na célé mé trase, které činilo přibližně 1 800m.Vysokoalpská silnice Grossglockner vede skrze největší národní park RakouskaHohe Tauern. Během výjezdu se seznamuji s dvěma Američany jedoucími na kolech s horizontálním šlapáním. V úseku mezi tunely mě zastihuje prudký déšť s kroupami. Snažím se krýt u "křížku", ale moc to nejde. Naštěstí déšť po chvilce ustává. Noc trávím v seníku uprostřed sjezdu jižní strany.

Poblíž Großkirchheim opět nacházím speciální stezku, na které potkávám Romana z Brna. Jedu podél řeky Möll a až k městečku Vinklem krásnou přírodou a s kopce, takže si tu nádheru pěkně vychutnávám. Počasí přeje. Po asi tří kilometrovém stoupání do sedla vysokého 1205m následuje dlouhý sjezd do města Lienz. Protože je neděle, tak jsou supermárkety zavřené. Stezka podél řeky Drava vede v hlubokém údolí ve stínu stromů a tak pokračuji v cestě i v poledních hodinách. Na stezce jsou mraky turistů, hodně rodin s malými dětmi. Většina jich ale jede v protisměru - po proudu řeky. Vjíždím do Itálie. Času mám dost, mohl bych dojet až do Dolomit, ale rozhoduji se počkat na pondělí a ještě před vjezdem do Dolomit udělat nákup. Proto zastavuji před městečkem Toblach, seník je zavřen, ale má široký převis střechy a tak nestavím stan.

Ráno navštěvuji město severně od Dolomit Toblach a dělám menší nákup. Poté jedu údolím podél jezera Toblacher See. Nevím proč, i když stoupání není nijak prudké, jede se mi ztěžka. U Düren See si dělám pauzu. V Poledne stavím stan v kempu Alla Baita(labaita@sunrise.it) nedaleko jezera Misurina. Cena €(4+6/osoba+stan). V recepci byla možnost si nechat dobít baterie do kamery.

Poté, co jsem se ubytoval vyrážím na svůj první trek po stezkách #118, #115 a #117 k Rif. Fonda Savio

Ráno balím stan a odjíždím k místu, kde se platí mýtné k Tre Cime di Lavaredo. Zde nechávám kolo i s veškerou baťožinou pod dohledem výběrčího a vyrážím po #101 vzhůru. Za hodinku jsem u Rif. Auronzo, kde je přeplněné parkoviště. Na trase #101 je to opravdu jak na Václaváku. Jeden ze symbolů Dolomit - Tre Cime di Lavaredo je po většinu času zpola skryt v oblacích. Na stezce #104 již tolik lidí není. Ani se mi nechce věřit, že takovou to exotickou krajinu mám téměř za humny. Super. Když se kolem šesté vrátím ke kolu, kolo nikde. Zde v údolí byla bouřka a tak mi ho výběrčí, když kolo bylo zamčené, poponesl a zavřel do budky. Díky dobří lidé...Míjím jezero Misurina a na noc se uchyluji do opuštěného baráčku u silnice.

Po asi čtyřech kilometrech přijíždím k Hot. Tre Croci. U jedné restaurace si nechávám kolo a kolem půl desáté začínám trek k Rif. Vandelli Sorapis. Hned na počátku stezky #215 potkávám Čechy z autobusu, které jsem potkal i předešlého dne. Dá se říct, že celou trasu absolvuji s nimi. Dokonce se při polední pauze u plesa Lake Sorapis se mnou dělí o vydatnou svačinu. Salámek, chleba, ovoce....Snad jsem nevypadal tak uboze ;) Díky.

Po stezkách #216, která začíná prudkým stoupáním a #213 se vracíme kolem páté zpět. A i tentokrát mé kolo bylo před deštěm schováno. Jací zlatí lidé v tomto kraji žijou :) Rozhodl jsem se dojet do oblasti Perosego, je to jen malý kousek, ale tak prudké stoupání a hlavně neuválcovaná štěrková-kamenitá cesta mne nutí polovinu kopce zdolávat na dvakrát. Musím totiž sundat stan a část zavazadel, abych byl vůbec schopen kolo s vypětím všech sil tlačit. V momentě kdy dosáhnu vrcholu se zpustí prudký déšť. Okamžitě stavím stan a jdu spát...

Ráno suším. Kolem stanu rozházené věci, když tu jde kolem barmanka u které jsem si včera nechával kolo. Paola pracuje také v informačním centru pro cestovky a tak se domlouváme, že ji ve městě navštívím. Pokračuji po oficiální cyklostezce #203, která vede údolím Val Padeon. Bohužel cesta je po deštích poničená a díky faktu, že jsem plně naložen, celou cestu soucítím se natřásející se kamerou... a těším se na konec této cesty. Navazující stezka #208 vede po bývalé železniční trati. Je až na čtyři sesuvy v bezvadném stavu a je to radost po ní jet. Stezka skrze tunely, staré železniční mosty,... super. V Cortina d Ampezzo se ubytovávám v kempu Rocchetta který mám spojen s €50 a s pasem.

Je nádherně, kolo nechávám na autobusovém nádraží a busem jedu směrem na sedlo Pso. Falzarego. Vystupuji u Cian Zope a po stezce #442 směřuji k své první ferratě v životě a k hoře Tofana di Rozes. Po návratu spím další noc v kempu.