Více jak deset let jsem cestoval po zahraničí stopem, na kole či vlastním autem. V Evropě, v Severní Americe ale i v takových státech jako je stále zaminovaná Kambodža v Asii. Proto, když jsem byl kamarádem pozván na svoji první cestu do zahraničí alias "pobytová dovolená u moře", neočekával jsem žádné nebezpečí. Ale jak život ukázal, opak muže být pravdou....
S Dušanem jsem mířil na chorvatský ostrov Pag, kde již v Mac Adams apartmens dva týdny pobývala jeho puvabná žena Hanka s dvěma dětmi, Aničkou (11 měsícu) a Lukáškem (bez dvou měsícu tři roky). Protože v pátek 19. září bylo již po sezóni, jeli jsme autobusem, který měl přivézt zpět do Čech poslední turnus. V autobuse panovala dobrá nálada podpořená třemi lahvinky červeného vína. Osádku kromě mne a Dušana ješti tvořili dvě delegátky a dva řidiči. Tato nádherná atmosféra bezstarostnosti a zábavy vydržela až jen chorvatskou hranici...
Pouze několik kilometru dále najednou řidič duchaplně strhne autobus k pravé krajnici a zabraní tak čelnímu nárazu s protijedoucím šironem. Takto to odnesla "pouze" stržená lišta u předního kola a bok z nihož trčel kus zaseknutého plastu. Jak dopadl protijedoucí řidič jsem se nedozvěděli, protože vědom si své chyby okamžitě zmizel v hlubinách ztemnělé noci. My jsme naštěstí pokraečvali po obhlídnutí autobusu dál. S malým zpožděním jsem později přesedli do již čekajícího autobusu jiné spoleenosti. Po menší okružní jízdě, Makarská a Split, jsem po cca 24 hodinách jízdy konečně ale hlavni šťastně dorazili na ostrov Pag.
Ubytování již proběhlo bez problému. V úterní večer jsme Dušana vyprovodili ke trajektu, kde začal stopovat zpět do Čech. Pracovní povinnosti mu nedovolili zustat a tak jsem zde zustal s Hankou a dětmi sám, díky čemuž jsem si mohl v praxi vyzkoušet, jak vypadá takový rodinný život s malými dětmi ;)
Jeden večer děti již spí. S Hankou sedím pod kamennou klenbou před naším apartmá. Tiše si povídáme. Kamenná zeď mi krásně hřeje do zad, když tu Hanka najednou vytřeští oči: "Rychle pojď sem". Nemám ani ponětí co se děje!!. "Pojď sem, něco ti leze u hlavy!!" To již vyskakuji jako když vystřelí a otáčím se. To snad není ani možný. U hlavy mi lezl škorpión!!! Nehýbá se a tak si beru foťák a zkouším ho vyfotit. Poté beru lopatku a smeták a odnáším ho do buše nedaleko apartmá. V arizonských pouštích jsem narazil pouze na jedince prodávaného jako suvenýr. A tady, "kousek" od domova potkám jednoho přímo u hlavy...
Lukáška nosím v náruči. Jsme na průzkumu celého objektu. Je po sezóně, a tak zde již skoro nikdo není. Přiházíme již na spodní okraj celého sídla, na vykachlíčkované terase náhle cítím plesknutí o nohu. Přes Lukáška jsem neviděl na zem, a tak jsem si užovky vubec nevšiml...
Druhý den na mě Hanka volá, že hned vedle našeho pokoje, za rohem je had. Říkám si, že užovku jsem již viděl, a tak tomu nevěnuji pozornost. Když ale vidím, jaký rozruch to vyvolalo u Hanky a dětí, nedá mi to. A opravdu, u dvou popelnic je asi dvoumetrový had a tak i já běžím pro kameru...Když si uvědomím, že běžně máme otevřeny dveře do pokoje, tak při pomyšlení na škorpióna i toho hada....Jak se později dozvídám od Mileny, zdravotní sestřičky, která zde je na brigádě, jedovatý had to nebyl a místní škorpión je zde nebezpečný asi jako včela u nás.
Majitel mi půjčil kolo, a tak jsem si mohl udělat i několik výletů po okolí. Hanka měla auto, a tak jsme si udělali i projížďku po ostrově.
Dušan se již oproti původnímu plánu nevrátil, a tak jsem v sobotu po večeři s Hanou a dětmi autem vyrazili domů, kam jsme přijeli asi ve čtvrt na sedmou ráno. Cesta cca 900 kilometru dlouhá nám trvala necelých dvanáct hodin.