Na kole "Kalifornská cesta" - díl II.

Pozn.: Čas - zahrnuje i kratičká zastavení (červená, studium mapy,..)

Dnešní den je zároveň Kevinův posledním pracovním dnem. A tak nežli skončí a vydáme se společně na Mt. Whitney, já zatím navštěvuji Alabama Hills.
Z Lone Pine vede západním směrem, právě skrze Alabama Hills, dvacet kilometrů stále stoupající dlouhá silnice. Tato silnice končí u Whitney Portal. Zde v 2 744m začíná stezka vedoucí na vrchol nejvyšší hory v "lower 48" - Mt.Whitney(4 418m).

Je úplněk, stezka nevede náročným terénem, takže jdeme bez baterek. Oči si přivykly a mi tak vidíme nádherně měsíčním svitem osvícené skály. Celá tůra ale náročná je. Jenom k vrcholu je to třicet pět kilometrů s dvoukilometrovým převýšením. A proto potkáváme turisty, kteří se vracejí pozdě potmě. Když míjíme první kemp - Outpost Camp, jsme v dobré náladě i kondici. A tak se rozhodujeme, že půjdeme dál. Kevin mi říká, že další kemp již neni tak daleko. Míjíme Mirror Lake, stoupáme výše. Asi po hodině na mne přeci jen již začíná dopadat únava a tak se ptám, kde je ten kemp. Kevin mi říká, že už by měl být někde tady. Pokračujem dál. Kemp nikde a já se zjišťuji, že ranger, který tady pracuje více jak čtyři měsíce, celou trasu absolvoval pouze jednou a to ještě v noci. Po nějaké době, která mne připadá nekonečnou, se před námi konečně objevuje několik postavených stanů. Spíme v Trail camp, je to zároveň poslední místo, kde se dá získat voda. I ta se ale musí upravit. Tento kemp je v 4 000m a je od počátku stezky vzdálen 13,6 kilometrů.

Mt. Whitney je pravděpodobně nejnavštěvovanější horou v USA a proto rangeři v Lone Pine regulují počet lidí, kteří denně mohou na tuto horu lézt. Limit je 150 pro denní tůru a 50 s přespáním v Trail Camp nebo Outpost Camp. Na povolení se často musí čekat, protože zájemců je opravdu hodně. Ti co budou nocovat v přírodě si mohu koupit či pronajmout BRFC - bear resistant food container. V oblasti se vyskytují černí medvědi. Mt. Whitney se nachází v Sequoia National Park a posledních pět kilometrů John Muir Trail vede po východní hranici tohoto parku. Výstup na tuto horu určitě doporučuji.

Po třech dnech rozmýšlení a získávání informací se rozhoduji že ANO. Když už jsem to kolo vzal, tak nebudu půjčovat auto a pojedu na kole. Zvláště, když se na tři dny "ochladilo", jak mi tvrdí jeden ranger. Kupuji další dvoulitrovou láhev. Mám celkem 7,5 litrů. V Keeler si je na poště doplňuji. Ale benzín zde již nekoupíte "No Gas"

Údolí Death Valley leží v Death Valley NP. Park je rozlohou větší nežli údolí a zahrnuje i okolní pohoří. Takže nežli se člověk dostane do "opravdového Death Valley" musí absolvovat několik dlouhých stoupání, např. 17 kilometrové stoupání z Panamit Valley na Towne Pass s kilometrovým převýšením. Je pěkné vedro. Stoupání mi dáva zabrat. Proto odpočívám asi hodinu ve stínu skály asi v jedné třetině kopce. Se zapadajícím sluncem se vydávám opět na cestu. Poslední část kopce už jen tlačím kolo, protože zjišťuji, že rychlost je stejná jako kdybych jel na nejlehčí převod, a to pět km/hod. Konečně zde je vrchol a já nabírám rychlost při první etapě nejdelšího sjezdu - dvaceti čtyř kilometrový do Death Valley. V této fázi jsem dosáhl své dosavadní maximální rychlosti a to 80km/hod. V asi jedné třetině ale zastavuji, protože zde je Emigrant Camp a já zde přenocuji. Jsem v 600m.

V Emigrant Camp jsem doplnil vodu. Brzo ráno pokračuji ve sjezdu do údolí. Cítím, jak s klesající nadmořskou výškou vzrůstá teplota vzduchu. Navštěvuji Sand Dunes a Harmony Borax Works. Nikde se dlouho nezdržuji, protože před polednem chci být ve visitor centru. Teplota se vyšplhala na 43°C. A tak upouštím od svého prvotního plánu navštívit i Badwater. Byla by to pro mne zajížďka 50 kilometrů. Říkám si: "Nemusím mít všechno." Zastávku využívám k relaxaci. Potkávám se zde dalším cyklistou - Ital. Ten sebou veze 11 litrů vody. No, na rozdíl ode mne jezdí na kole každý druhý den a pracuje jako ranger v italských Dolomitech. Přespávám opět asi v 600m, tentokrát u východního okraje parku.