Na kole "Kalifornská cesta" - díl III.

Pozn.: Čas - zahrnuje i kratičká zastavení (červená, studium mapy,..)

Těsně před svítáním balím stan a zdolávám zbytek stoupání. Pak následuje 17-ti kilometrové mírné klesání do Death Valley Junction. Tato vzdálenost mi připadá nekonečná. Zde potkávám jednoho místního "domorodce". Ten mi říká, že letos těch cyklistů jedoucích skrze údolí smrti není tolik jako vloni. A kdybych jel s reklamou nějakého tabákového výrobce, tak že by mi platili veškeré náklady na jídlo.
Dle mapy bych měl mít tři nejhorší kopce celého výletu zdolány. Stejně tak nejteplejší místo na západní polokouli. Mohl bych tedy zvýšit denní průměr zdolané vzdálenosti. Dostávám se totiž pod časový tlak.

Před sebou mám ještě dvě třetiny plánované trasy, ale již nemám tolik času. Před polednem přijíždím do Shoshone. Polední vedro přečkávám ve stínu u místní kašny. Potkávám zde čtyři Čechy a tak mi to rychleji utíká. Jsem již přepitý vody a tak si tu kupuji 2 litry "Dr.Peper" za $3. K večeru se přemisťuji do nedalekého Tecopa Hot Springs. Přímo uprostřed této vesnice je zděná budova, ve které jsou čtyři bazénky se zde pramenící termální vodou. Koupel je zdarma. Muži a ženy jsou odděleni a povolena je koupel pouze na Adama a Evu. Tato voda má prý být jedna z nejkvalitnějších na světě.
Již v Death Valley jsem se seznámil s Frank Pauuier, který mi o tomto prameni řekl. A dneska ho tu potkávám znova. Cestuje se svoji rodinou obytným automobilem. Naplňuji si u něho všechny lahve vodou. Se zapadajícím sluncem se vydávám opět na cestu, abych měl příští den šanci před polednem dosáhnout další usedlosti. V místních pouštích není možnost schovat se do stínu jinde nežli v obci. A obce jsou zde dosti vzdálené.

Moje cestování se tak vlastně změnilo na cestování ranní, večerní a noční. Je sice úplněk a žádný provoz, takže se jede dobře, ale zase toho tolik nevidím. Nejvíce mi vadí psychický tlak - musíš stihnout dojet do obce před polednem jinak se upečeš... Silnice je sice jenom zvlněná, ale fouká silný protivítr. Nacházím se uprostřed Mojave Desert. Po čtyřech hodinách přijíždím s vypětím všech sil do Baker. Uvědomuji si, že moje putování přestává být zábava ale začíná se podobat tortúře. Baker leží na dálnici "Interstate 15" spojující L.A. a Las Vegas. Zvažuji, zda pokračovat dále na jih skrze Mojave National Preserve do Josuha Tree NP. Další místo, odkud se teoreticky ¹⁾ mohu dostat z pouště jinak nežli na kole, je vzdáleno 200 kilometrů. Po delší době si dopřávám jídlo v mexické restauraci - kuřecí burritos. V místním informačním centru zjišťuji, jaké jsou po cestě zdroje vody. Nic moc, ale v nouzi bych každých 80 kilometrů vodu dostal. Večer nikam nejedu. Dopřávám si delší spánek. Rozhoduji se přespat poblíž Baker a zítra se uvidí.

Ráno se trochu ochladilo. A tak se vydávám na cestu po Kelbaker Rd. Silnice je jen nepatrně do kopce. Za hodinu mne mine jedno auto. Můj pohled se za tu hodinu vůbec nemění. A tak se mi v hlavě vybavuje mapa. Tento "nekonečný" rovný úsek co jedu je dlouhý dvacet kilometrů, u Twentynine Palms mne čeká téměř třicetikilometrový.... DOST JE DOST. Točím a jedu zpět.
Na autobusové stanici a zároveň čerpací stanici v Baker čekám, zda mne autobus vezme. Přitom stále sedím nad rozloženou mapou. Kolo vedle sebe. Mezi lidmi, kteří se mne ptají "odkud a kam" je také David. Jeho odpovědí je: "Would you like a ride?." Nad jeho návrhem neváhám ani minutu. A tak s Davidem jedu nejdříve do skladu firmy CocaCola jižne od L.A. David jezdí dva roky s truckem pro svého tchána jenž vlastní firmu Hagler Trucking. Pak jedem na sever do Frazier Park jenž se nachází v Los Padres National Forest. Společně popíjíme pár piv u sledování Woodstocku. Říkám si: "To bylo skoro jako z Pekla do Ráje" a v náladě jdu spát :). David thanks a lot!!!