Přestože medvědi jsou rozlezlí po celé Aljašce, tak jsem noc přečkal v pohodě. A tak ráno můžu pokračovat v cestě na sever. Téměř okamžitě mi zastavuje auto. Zastavuje mi Ashley, pracuje jako recepční v hotelu Denali Cliffs. Poskytuje mi cenné informace o možnosti práce přímo v parku. Popravdě řečeno, po měsíční dřině v rybárně, se mně do práce dvakrát nechce. Ale vidina možnosti dalšího výdělku je přesvědčivá. Krátce po příjezdu potkávám i Petra, který pracuje v Chalet v restauraci. Ten mi pomáhá najít Human Resorces a během dvou hodin mám opět střechu nad hlavou a zajištěné jídlo. Zítra začnu pracovat jako buswasher. Sice si mohu vybrat z několika dalších pozic, ale zde nabízejí nejvíce hodin a tak to beru.
Ubytovaný jsem společně s Vernonem, padesátiletým Indiánem kmene Athabaska. Tento velice laskavý chlapík je řidičem autobusu. Mimo sezónu v Denali řídí školní autobus a vozí děti do školy. Díky jeho zalíbení v internetu s ním mohu být v každodenním kontaktu. Athabaskové obývali území vnitřní Aljašky, území dnešního parku Denali a v okolí řek Yukon a Mackenzie. Byli to lovci losů a jelenů. Zemědělství se v drsných klimatických podmínkach nedařilo. Athabaskové patří společně s nejpočetnějším (na 150 tisíc) kmenem Severní Ameriky - Navaho, k jedné jazykové skupině Athabasko. Také Navahové do 12. století obývali severozápadní část Ameriky. Byli však vytlačeni příchodem nových kmenů do dnešní oblasti severní Arizony a severozápadního Nového Mexika. Zde žijí s vlastní samosprávou v největší rezervaci. Vernon mi půjčuje zimní bundu, díky čemuž bez újmy na zdraví přežívám nastávající chladná období konce srpna a počátku září. Podzim přichází o několik týdnů dříve než jiné roky a v noci již zamrzají kaluže. Počátkem září již na vrcholcích okolních kopců přestává čerstvě napadaný sníh tát a krajina začíná nabírat nový nádech. V létě zelené pláně v údolích se na počátku září během jednoho týdne změní v červený koberec s tu a tam žlutými skvrnami.
Denali National Park & Preserve je opravdu rájem pro milovníky divoké přírody. Tundra a tajga je na jižním okraji parku lemována pohořím Alaska Range s bezpočtem ledovců.
V informačním centru si můžete zakoupit mapy, ale osobně se domnívám, že jsou zbytečné. Parkem vede pouze jedna 142 kilometrů dlouhá slepá nezpevněná cesta, táhnoucí se od východu k západu. Pokud se tedy vydáte kolmo na ni, musíte se k ní dostat a nemůžete zabloudit. Problém může nastat, že sice budete znát směr, ale "cesta" bude neschůdná. Kromě okolí u vstupu do parku zde neexistují žádné stezky. Každý je sám sobě odpovědný za nalezení cesty zpět. Chodit se dá nejlépe po horských hřebenech či podél řek a potoků. Někdy musíte potoky přebrodit.
Silnice je po 24 kilometrech přístupná pouze autobusům. Tyto autobusy zajišťují dopravu a vy můžete kdekoliv vystoupit či nastoupit. Park nabízí více programů - Wildlife Tour je nejdražší, a dle mého názoru kromě skromného občerstvení cestujících nenabízí nic víc něž cesta "normálním" autobusem. Protože i takový "camper bus" - bus pro lidi, co jedou do parku nocovat, backpakers - při spatření "divoké zvěře" zastaví a nechá vás pokochat se pohledem. Řidič vám také podá výklad a navíc tímto autobusem můžete dojet až na konečnou. Lístek na tento autobus byl nejlevnější a stál $15.
Po třech týdnech práce konečně vyrážím do vnitra parku. Mám kliku. Po čtrnácti deštivých dnech je blankytně modrá obloha. Také Denali prý je vidět. A opravdu, poprvé jsem tuto horu spatřil ze vzdálenosti 116 kilometrů a je to monument. O pár kilometrů dál spatřuji první skupinku karibou. Je to nádherný pohled. Cestou k druhému visitor centru, které se nachází uvnitř parku, mám ještě možnost pozorovat lovící lišku, losy, hnědé medvědy alias grizzly a horské ovce. Rozhoduji se dojet až na "konečnou" k Wonder Lake. A stojí to za to. Lze se tak v parku dostat nejblíže k hoře.
To se ale již chystá k soumraku a tak rychle v tundře stavím stan. Do BRFC - bear resistant food container, který zadarmo půjčují ve visitor centru, vkládám všechny potraviny, zubní pastu, kartáček a další věci, které vábí medvědy. Ten pak umisťuji po větru alespoň 100 metrů od stanu.
Je tak trochu ironií, že nejvíce zvěře většina lidí spatří z autobusu. Kamarád viděl jedenáct grizzly během jednoho dne. Další můj kamarád Petr Mareček,měl ale v roce 1999 nepříjemné setkání s vlky. Nechal si přes noc usušit boty venku před stanem a ráno po nich nebylo ani stopy. Našel je asi po půl hodině chůze v kruhu kolem stanu. Nemilé ale bylo překvapení, když obě boty měly ukousnuté špičky, takže mu pak trčely z bot všechny prsty.