Při stopu - v Německu jsem si zapomenul v autě blok, který jsem používal jako ceduli. Řidič, po té co to zjistil, se ke mně vrátil a dal mi ho. Řidič, který mne přivezl do Miltenbergu, si zajel celkem 40 km. Jiný řidič mi chtěl věnovat mapu Skotska v kožených deskách - byla moc velká a těžká. O pozvání na jídlo nemá cenu ani psát.
V Anglii jsem jel keStonehenge, na ceduli jsem měl napsáno nejbližší město Salisbury Plain. S řidičem, co mi zastavil, jsme po té, co se dozvěděl kam opravdu jedu, začali stíhat jeho kamaráda, který jel pár aut před námi a jenž bydlel přímo u Stonehenge. Byli jsme úspěšní a tak jsem akorát přesedl a nechal se zavést až k mému cíli.
Londýn- hlavní město jsem si nechal na závěr své okružní cesty po UK. V tomto městě jsou prý nejlepší indické restaurace mimo Indii a tak jsem se rozhodl, že si zde dám večeři.
Když jsem si četl ve výloze jedné z restaurací v Soho jídelní lístek, znenadání na mě začal mluvit asi o dvě hlavy větší černoch. První slova jsem přeslechl. Pak říkal, ať si dám večeři, že Indové jsou velmi milí lidé. Chtěl po mně 15 pencí na telefon. Protože mi hodně lidí pomohlo, tak jsem mu je dal a on vešel do restaurace. Ačkoli bylo osm večer, ještě zde moc lidí nebylo. V momentě, kdy jsem vkročil dovnitř, slyšel jsem , jak Ind říká, že to záleží na mně, co si dám. Nechápavě jsem požádal černocha, ať jde pryč. Ind mě uvedl ke stolu a jak jsem čekal na jídlo, tak mi to došlo. Ten černoch slíbil, že když mu dám peníze, tak půjde dovnitř a řekne jim, aby mně dali větší porci. U vedlejšího stolu seděl pilot z JAR, navázal se mnou konverzaci na toto téma. Varoval mě před takovými lidmi. On je zná. A pak mi koupil pivo.
Glasgow. V tomto městě byla největší nezaměstnanost. V ulicích to nevypadalo nejbezpečněji a nikomu bych nedoporučoval se tam v noci osamoceně potulovat. Já jsem byl rád, že se mi podařilo těsně před západem slunce odjet. A že jsem se rozloučil s mladíkem, který se ke mně přidal v centru města. Tvrdil, že je z jihu Anglie. Kromě igelitové tašky neměl vůbec nic. Poradil jsem mu, kde získat zdarma mapu města a pak jsem se sním rozloučil. Jaké bylo moje překvapení, když sjem neušel ještě ani dva bloky a on mne doběhl. Ptal se kam jedu a kde budu spát, zda by nemohl jet se mnou. Poté, co jsem ho dovedl na "výpadovku", jsme se rozloučili.
Dartmoor - V jedné chaloupce jsem se zastavil na "kus" řeči. Koupil pohled, nahlédl do místního malého muzea a řezbářské dílničky. Po té, co odešla nenadálá bouřka, jsem se vydal na cestu. Asi po 20 minutách u mne zastavilo auto. Seděla tam mladá paní a dvě děti. Zastavili se v té samé chaloupce jako já a tam se dozvěděli, kam jdu. A tak mi zastavili aby mě tam mohli odvézt. Byl jsem rád, protože zanedlouho se dalo opět do deště.