Půjčení kola
- v
Yogyakartě si půjčuji kolo na jede den. Chci si udělat výlet k asi 20 kilometrů vzdálenému Prambanan. Kolo vypadá zachovale. Protože sám kola pujčuji, tak se jen tak pro zajímavost ptám na pumpičku, náhradní duši či alespoň lepení. Odpovědí mi je, že kolo je nové. Namítám, že i nové kolo může píchnout... Odpovědí mi je ujištění, že nepíchnu. Ok, vydávám se optimisticky na cestu. Hlavní tah na Prambanan je opravdu rušný. Ale silnice a krajnice je široká, tak až na všechen ten smog je cesta bezpečná. Úspěšně navštěvuji Candi Sambisari i komplex Prambanan. Při příjezdu do Yogyakarty mi najednou ujde zadní kolo. Kolo je úplně prázdné, ale naštěstí na dohled vidím prodejnu kol, kde mi duši ochotně nahustí. Bohužel uchází docela rychle tak jedu sprintem co to jde. Když se již dále opět jet nedá je na dohled prodejna mopedů. I zde se mi daří kolo přifouknout. Sprint se opakuje.... po třetím dohuštění se mi podaří dojed až k nádraží. Zde však musí zastavit u
železničního přejezdu. Než vlak projede a závory se zvednou, kolo opět ujde. Posledních 200 metrů tlačím. Kolo vracím s defektem. Majitel se s úsměvem omlouvá..... asi jsem si tím sýčkováním o to řekl...
Fenomén
moje prvni zastávka v Indonésii je ve městě Malang. Jde o univerzitní město a proto jsem příjemně překvapen, kolik lidí zde umí anglicky. Ještě více jsem překvapen, že se mne téměř každý ptá na Facebook a ne na emailovou adresu. Snad druhou nejčastější otázka zní "Jak se ti líbo na
Bali". Nemohli pochopit, že jsem na Bali nebyl a ani to zatím neplánuji. I pro obyvatele Javy je to zaslíbená destinace, kam by se mnozí z nich rádi podívali. Asi ráj na Zemi. Bali, odsud vzdálené jen 10 hodin jízdy autobusem včetně trajektu, jsem měl v "záloze" jako únikové místo, kdyby se mi na ostrově Java nedařilo.
Kouření
- snad 90% mužské populace na ostrově Java kouří. A kouří se hodně a všude. I v dobravních prostředcích, kde se nedá ani hnout. Naopak počet žen, které jsem viděl kouřit, bych asi napočítal na prstech jedné ruky. Pokud žena kouří, tak je zkažená, a to na místní poměry hodně.
Potulní muzikanti
- v několika větších městech jako
Yogyakarta, Solo jsem viděl vetší počet potulných muzikantů. Nehráli jen na ulici jak je to obvyklé i jinde. Zde se zastavovali i u obydlí, kde baly otevřeny dveře. Hráli a čekali dokud nedostali pár drobných. Jakmile je obdrželi šli zase o dům dál.... Bohužel jsem nabyl dojmu, že všude spíše jen byli na obtíž.
Pěkná holka uprostřed křižovatky
- hned první den v Indonésii spatřuji ve městě Malang pěknou holku s temperamentem řídící provoz na křižovatce. Nemá ale žádnou uniformu, jen píšťalku. Je zajímavé, jak ji ale všichni účastníci provozu respektují. Díky tomu má frekventovaná křižovatka opravdu větší propustnost... Vysvětlení mi podává opodál sedící skupinka místní mládeže. Pro dívku jde vlastně o zdroj obživy. Občas ji některý z projíždějících řidičů dá nějaké drobné.
Čaj v Bitar
- krátký rozhovor na ulici s místním mladíkem skončil pozváním na čaj. Nikam nespěchám, jsem sám, tak pozvání přijímám. V zajímavé konverzaci pokračujeme i u něho doma. Očekával jsem, že mi čaj uvaří. Ale on přinesl ledový čas ze sousedního obchůdku. Když jsem ho jako hlupák dopil až do dna, přinesl mi bez ptaní další. Asi po dvou hodinách dopíjím druhý čas se slovy, že nyní již půjdu. A ptám se, kolik mu mohu "darovat" (jak bylo pravidlem v
Indii) za jeho pohostinnost. Tím jsem ho málem urazil. Jakoukoliv částku odmítá, jsem jeho host. A k pohostinnosti takto vychovává i své dvě děti, které se kolem nás celou dobu motali. Na ostrově Java jsem obdobných setkání zažil více.
Chovatel v Batu
- v malém mětečku
Batu se setkávám s ochotným začínajícího chovatelem jménem Augus. Dva dny mne vozí na mopedu po okolí. Platím pouze benzín. Navštěvujeme termální prameny
Air Panas Cangar i jeho rodinu. Ukazuje mi také svoji novou farmu, kam mu zrovna přivezli 11 000 právě vylíhlých kuřat. Augus je vykrmí a partnerská firma si je opět odveze. Přeji při tomto novém podnikání hodně štěstí.
Porouchaný autobus
- městským autobusem se chci ráno přesunout na autobusové nádraží, odkud chci pokračovat k Borobudur. Díky nedorozumění mne ale autobus veze na vzdálenější autobusové nádraží. No, kdyby mne tam alespoň dovezl. On má na obchvatu města poruchu. A tak stejně jako všichni ostatní pasažéři přesedám do dalšího autobusu, který přijel. K mému údivu ale místní platí znova jizdné. A tak platím také. Pravděpodobně zde funguje stejný systém jako v thajském Bangkoku, kde výdělek řidiče a prodavače jízdenek závisí na počtu prodaných jízdenek / převezených pasažérů.
Mýtné
- do některých obcí v atraktivních místech se platí za vjezd, např. Kaliurang, Java či Jatiluwih, Bali.
- v Yogyakartě si půjčuji kolo na jede den. Chci si udělat výlet k asi 20 kilometrů vzdálenému Prambanan. Kolo vypadá zachovale. Protože sám kola pujčuji, tak se jen tak pro zajímavost ptám na pumpičku, náhradní duši či alespoň lepení. Odpovědí mi je, že kolo je nové. Namítám, že i nové kolo může píchnout... Odpovědí mi je ujištění, že nepíchnu. Ok, vydávám se optimisticky na cestu. Hlavní tah na Prambanan je opravdu rušný. Ale silnice a krajnice je široká, tak až na všechen ten smog je cesta bezpečná. Úspěšně navštěvuji Candi Sambisari i komplex Prambanan. Při příjezdu do Yogyakarty mi najednou ujde zadní kolo. Kolo je úplně prázdné, ale naštěstí na dohled vidím prodejnu kol, kde mi duši ochotně nahustí. Bohužel uchází docela rychle tak jedu sprintem co to jde. Když se již dále opět jet nedá je na dohled prodejna mopedů. I zde se mi daří kolo přifouknout. Sprint se opakuje.... po třetím dohuštění se mi podaří dojed až k nádraží. Zde však musí zastavit u
železničního přejezdu. Než vlak projede a závory se zvednou, kolo opět ujde. Posledních 200 metrů tlačím. Kolo vracím s defektem. Majitel se s úsměvem omlouvá..... asi jsem si tím sýčkováním o to řekl...
