Moji prohlídku chrámu Samuan Tiga najednou vyruší vzdálené volání davu "Sama, sama, sama....". K tomuto chrámu jsem přijel, abych si obhlédl místo zítřejší kremace, která se v jeho blízkosti má konat. Že bych měl mylné informace a pohřeb se konal již dnes? Přerušuji prohlídku a jdu se podívat na místo, odkud hluk přichází. Již z dálky vidím mopedy zaparkované "všude kam se podíváš". Na nedalekém pahorku se pod plachtou zakrytou konstrukcí tlačí velký dav lidí. S tím, jak se blížím zjišťuji, že dav tvoří jenom muži. Ti jsou na sebe tak namačkaní, že mám problém najít místo, odkud bych mohl vidět do středu a zjistit, o co vlastně jde. Po několika minutách se mi to podaří a spatřuji čtvercovou arénu připomínající arénu pro zápasy v boxu. Hlavními aktéry zde ale nejsou svalnatí chlapi, ale speciálně vyšlechtění kohouti.
Nečekaně jsem se dostal na oficiálně zakázané kohoutí zápasy. Těsně před samotným kláním se vždy davem začně ozývat volání podobné "sama, sama, sama, sama..." Nevím co to přesně znamená, ale je to spojené se sázkami. Muži v rukách drží svazky bankovek, kterými mávají... Panuje tu atmosféra jak na rokovém koncertě.
Protože jsou zápisy oficiálně zakázané, tak váhám, zda mám vůbec vytahovat fotoaparát. Jsem tu jediný cizinec. Doposud ale všichni obyvatelé Bali byli přátelští a focení jim nevadilo, a tak se rozhoduji neptat ale konat. Pokud to pro ně bude nepřijatelné, tak se určitě rychle ozvou. Po dvou pokusných fotkách pořizuji videozáznam jednoho dějství. To netrvalo dlouho. Obvykle je konec do 30 sekund maximálně jedné minuty. Jakmile se tak stalo, schovávám foťák a raději rychle odcházím...
Stránky jsou velmi podrobné i poučné. Jejich přečtení vřele doporučuji.
Předchůdce našich zdomácnělých kurů divoký hřebenitý kur bankivský se již před mnoha tisíci let vyskytoval v několika poddruzích. Ty prošly v různých oblastech světa od západní Asie přes Indii až po indonéské ostrovy Sumatru, Jávu či Bali různým vývojem. Pravděpodobně si již před více jak 5000 lety asijské domorodé obyvatelstvo u divokého kura povšimlo jedné z jeho vlastností – bojovnosti kohoutů vůči jejich sokům. A protože člověk je tvor hravý, začal chovat divokého kura za účelem kohoutích zápasů, křížením s jinými druhy nebo poddruhy, selekcí zlepšoval jejich vlastnosti potřebné k boji a dlouhým procesem vytvořil velká bojovná plemena typu dnešní malajky nebo menší asilky. Jak dokazují archeologické nálezy, kohoutí zápasy byly také velmi úzce spojeny s různými kulty a náboženstvími. Tímto směrem se tedy začal ubírat proces domestikace divokých kurů ještě dříve, než člověka napadlo chovat divokého kura pro maso nebo produkci vajec.
Kolébkou chovu bojových plemen kura je bezesporu oblast výskytu divokých kurů, tzn. tropické oblasti Indie, Číny, Thajska, Vietnamu a indonéská a filipínská souostroví. O bojovných kurech se hovoří již v indických písemnostech starých 2500 až 3000 let. V Evropě jsou známy bojoví kohouti již z období před více než 2000 let. Slavný římský vojevůdce Julius Caesar (100 - 44 př. n. l.) například objevil na území dnešního Nizozemí a Velké Británie bojové kohouty, kteří byli lepší bojovníci než ti, kteří se chovali na území Říma. Kohoutí zápasy byly nejdříve součástí čínské a indické kultury. Příznivci kohoutích zápasů však nebyli i Féničané, Peršané, Římané, Řekové a Egypťané.
Když 20. května 1498 objevil Vasco de Gama námořní cestu do Indie, otevřel tak také cestu k následnému importu nových druhů kohoutů pocházejících z oblastí jako je Thajsko, Malajsie, Indonésie a Čína. Od té doby lze rozdělit bojová plemena podle typu a původu na následující druhy: plemena perského nebo kavkazského typu, plemena sumaterského nebo bažantího typu (dlouhoocasá) a plemena malajského nebo východního typu.
Bojovnice malajského nebo východního typu disponují vlastnostmi, které oceňovali milovníci kohoutích zápasů. Jejich hlavní předností je vytrvalost v boji. Při zápase kohouti bojují až do té doby, dokud jeden z nich nepadl mrtev. Dnes bychom řekli: nechutné, morbidní a ochránci zvířat by měli pohotovost, ale v minulosti tato vlastnost lid nadchla natolik, že se ji začali pokoušet přenášet i na bojovnice perského typu vzájemným křížením. Tak vznikla celá řada evropských bojovných plemen, např. belgické bojovnice brugské a lutyšské.
V Evropě velmi oblíbené kohoutí zápasy byly kolem roku 1850 postupně skoro všude zakázány. Kohoutí zápasy jsou dnes zakázány téměř po celém světě. Bojová plemena kura by se měla chovat jen pro výstavní účely. Ale zdaleka tomu tak není. Například v jižní Americe a především v jihovýchodní Asii stále kvete výchova bojovných kohoutů a jejich následné souboje. Kohoutí zápasy jsou zde zakázány ne kvůli ochráncům zvířat nebo lítosti lidí nad bojem zuboženými zvířaty, ale kvůli zákazu všech hazardních her a sázek.
Kohoutí zápasy provázely a mnohde stále provází lidi všech sociálních vrstev po celá tisíciletí. Tato, dnes bychom mohli říci, kontroverzní zábava psala dějiny mnoha zemí, byla nejen zábavou, ale i jakýmsi rituálem, vyhrávala války, protekly jí neskutečné sumy peněz, byla předlohou pro různá bojová umění a stála u zrodu mnoha dnešních vysoce užitkových plemen.
V různých zemích mají zápasy různá pravidla. Například v Turecku a jiných muslimských zemích, je zakázáno připevňování ostrých břitů. Kohoutí zápasy jsou povolené jen s přírodními ostruhami. Díky tomu však jeden souboj trvá i dvě hodiny. To vyžaduje obrovský vytrvalostní výkon kohoutů, ke kterému jsou turecké bojovnice prošlechtěné.
Přestože od roku 1981 je oficiálně v Indonésii zakázané gamblerství, tak zvláště na hinduistickém Bali je stále rozšířené. Když i policisté si rádi si rádi vsadí...Zároveň jde často i o zdroj přímu jako policie, tak obce. Na Bali mají kohoutí zápasy rituální podtext. Prolitá kohoutí krev má totiž očistnou funkci. A tak se zdejší kohoutí zápasy často konají den před významnými událostmi. Stejně jako to bylo v případě popsaném v úvodu.
Průběh kohoutího zápasu v Indonésii - majitel kohouta musí nejdříve shromáždit dostatek mužů, kteří jsou schopni vyjádřit svoji důvěru v bojovníka složením finanční částky - startovného. Sázky uzavírají vzájemně mezi sebou také diváci. Při vrcholných zápasech dosahují výše až šesti set dolarů, a tak dějiny kohoutích zápasů lemují příběhy balijských rádžů, kteří prohráli paláce i manželky, i jejich současníků, kteří se na zápasy vydali na motocyklu a domů se vraceli pěšky. Jde výhradně o akce - zábavu můžské populace. V davu se jen proplétá několik žen nabízejících občerstvení.
Nejdříve probíhá důkladná prohlídka kohoutů. Všichni je různě osahávají, prohmatávají svaly a podobně. Poměřují vždy dvojice kohoutů navzájem. Většinou se vybírají stejné typy, váhy, velikosti... Ale záleží na lokálních pravidlech a dohodě majitelů. U toho je hlučno, spousta vzrušeného debatování. V jednu chvíli jsou vybráni dva kohouti, kterým se na ostruhy připevní asi 6 cm a více dlouhá ostrá kovová čepel. Tito dva kohouti jsou následně dvěma muži přidržováni uprostřed kruhu.
Začíná sázení! Všichni kolem začnou řvát a zuřivě gestikulovat, hrnout se o překot dopředu, porážet přitom ostatní, hlasitě vykřikovat a mávat svazky bankovek. Každý sázející si musí najít svého protivníka, proti kterému vsadí. Zužující se kruh lidí je následně zatlačen zpět a kohouti jsou vypuštěni. Okamžitě se na sebe vrhnou, pak už vidíme jen trhané mávání křídel, válející se hromadu peří tam a zpět, nějaký ten úskok, další střet a následně již jen kaluž jasně červené krve pod zmítajícím se umírajícím kohoutem a vítězem nad ním. Celý zápas trvá kolem 20ti sekund. Zřídka déle než minutu. A pokud ano, tak jen proto, že se zápasící kohouti dostali příliš blízko k divákům, které by mohli zranit, takže je pořadatelé odchytnou a nechají zápasit opět uprostřed arény. Vítězný kohout je hrdina a jeho majitel náležitě pyšný. Radost, nadšení, emoce a spousta hluku - v tom probíhá předávání vyhraných peněz. Mrtvý kohout zajímá pouze majitele, který provede malý obřad v balijském stylu....